Zlatá bulla sicilská
Na 26.9.2012 máme jedno hezké výročí – 26. září 1212 v Basileji mladičký budoucí císař Federico – u nás samozřejmě známý jako Fridrich II. – vydal Přemyslovi I. trojici listin, které souhrnně nazýváme Zlatou bullou sicilskou. Často se její význam zveličuje. (Za to vděčíme hlavně romantickým historikům v 19. stol., kteří z ní udělali listinu mnohem důležitější, než jakou reálně byla.) Ale i tak je to listina velmi symbolická a její osmisetleté výročí stojí za připomenutí. Bohužel stejně jako při totálním opomenutí výročí svatby krále Jana s princeznou Eliškou 1310 ho zdá se přejdeme víceméně bez povšimnutí.
V dějepise se často píše, že jde o listiny, kterými Přemyslovci získali dědičný královský titul. I když to vlastně není pravda. Dědičný titul získal už Přemyslův otec Vladislav II. Jenže přišel bratrovražedný čas, kdy se Přemyslovci urputně snažili zničit vlastní rodinu i své království (v tom se jim naše dnešní politické elity podobají jako vejce vejci) a nebylo úplně jisté, kdože na titul má to pravé právo. Během této občanské války Přemysl v jednu chvíli musel uprchnout do ciziny a několik let žil v Durynsku jako námezdný válečník (tehdy přišel ke svému druhému jménu – Otakar). Byl to dobrodruh, nadaný válečník, protřelý politik i schopný diplomat. Odvaha mu evidentně nechyběla. Po návratu totiž za nám už ne úplně jasných souvislostí (a ve svých padesáti letech) zapudil manželku i s dospělým synem Vratislavem a oženil se znovu, s uherskou princeznou (se kterou měl syna Václava I.). A kupodivu Zlatá bulla nebyla ani první listinou, kterou v tom smyslu Přemysl I. získal. Jene žádná z těch ostatních listin se nám nedochovala. Není od věci říci, že Přemysl byl českým králem korunován vlastně hned třikrát.
Stojí za to uvědomit si, jak moc naše historie vždycky byla součástí té evropské. Byla to doba, kdy si své postavení v Německu vyjasňovaly dvě rodiny – Štaufové s Welfy, a ještě divočejší zápletku mělo vyjasňování ve Francii, kde se Filip II., sice právně francouzský král, potřeboval vypořádat s rodinou Plantagenetů, kteří vládli větší (západní) části Francie a současně shodou okolností byli anglickými králi. A anglický král Jan provdal svou dceru za bavorského následníka – a tím bylo z velké části rozehráno celoevropské divadlo.
Přemysl I. v něm manévroval velmi obratně a ve skutečnosti velmi cynicky. Nejdříve ze všech sil pomáhal štaufskému císaři Filipovi Švábskému, když byl Filip zavražděn a vypadalo to na pád štaufské strany, bez váhání přešel na stranu Oty Brunšvického z rodu Welfů, a když usoudil, že tahle koalice není ta správná, znovu přešel ke Štaufům, v jejichž čele tou dobou stál sedmnáctiletý blonďáček Federico. Tehdy došlo k uzavření koalice mezi Federikem, Přemyslem a francouzským králem Filipem II. V Německu si Fridrich s Přemyslem po boku a českými rytíři v zádech rychle zjednal nezpochybnitelnou autoritu. Pro představu o vojenské síle Přemysla – Federico přes Alpy přitáhl s pouhými asi 60 rytíři, teprve v Basileji se jeho armáda rozrostla o asi 500 rytířů jeho spojenců z Porýní a vojsko Přemysla, které čítalo asi 900 rytířů. Fridrichův soupeř Otta IV. se ještě pokusil zvrátit výsledek této koaliční války. Za peníze svého tchána najal v Porýní armádu a utkal se s francouzským králem Filipem II. v bitvě u Bouvines. I u Bouvines neměl Filip víc než 900 rytířů a Ottova armáda byla složená hlavně z několika tisíc žoldnéřských pěšáků (kroniky předpokládají až 20.000), které Otto nabíral po celých tlupách. Přes tento početní nepoměr a moment překvapení, který hrál ve prospěch Otty, Francouzi poté, co se srovnali do šiků, bavorské vojsko doslova roznesli na kopytech. Těžká rytířská jízda v té době platila za něco, za co bychom dnes s trochou nadsázky přirovnali k nadzvukovým stíhačkám poslední generace. Bitva u Bouvines byla zlomová, a pro dění u nás a v Německu definitivní – Štaufové se svými největšími spojenci – Přemyslovci – ovládli říši, rod Welfů definitivně skončil a ve Francii se pozice významně posunuly ve prospěch krále Filipa.
Na adresu Přemysla nutno poznamenat, že jeho manévry a převlékání kabátů bylo nelítostně úspěšné, výsady a potvrzení dědičného titulu mu postupně potvrdili všichni tři zmínění císařové či adepti na císařský trůn.
Pro laickou orientaci, proč že dotyčnému říkám Federico a proč ta bulla byla sicilská. Jmenoval se Fridrich Roger. Ale většinu života prožil v jižní Itálii, kde se cítil doma. Sám se podepisoval Federico. A italský jih ho dodnes považuje za svého významného panovníka. Mluvil trochu německy, trochu řecky, ale nejraději latinsky nebo arabsky. V Německu se zdržoval velmi řídce. Přemysl I. po velkou část Federicovy vlády německé země spravoval za Federica – a vybudoval si zde velký vliv. V roce 1212 nehledě na text listiny, ještě Federico nebyl ani římský král ani císař – a to ani korunovaný, ani zvolený. Byl zatím pouze církví vyvolený k převzetí titulu. Nedisponoval žádnými říšskými klenoty ani pečetí, užíval pečeť sicilského krále – což byl titul právně nezávislý na Říši a zdědil ho po své matce. Dost podivuhodná postava, že? Je to zcela mimořádná postava, která v mnoha ohledech překračuje všechno, co si spojujeme s představou středověkého krále. Věnujeme mu nějaké příští povídání.
Doba vlády Přemysla I. je u nás dobou přelomovou. Jde-li o politické ukotvení země, je fér přiznat, že tím velkým kormidelníkem byl Přemyslův otec Vladislav II. On poprvé spojil politiku Přemyslovců s rodem Štaufů a za pomoc Fridrichovi Barbarossovi (Federikův děd) dostal dědičně královskou korunu. Ovšem Přemysl jeho dílo dokončil a uvedl v realitu.
Klíčový přelom nastal kupodivu nikoli při diplomatických jednáních, ale v oblasti ekonomické. Teplá a úrodná léta koncem dvanáctého století způsobila prosperitu a během krátké doby velké množství lidí mohlo opustit zemědělství a věnovat se řemeslu. (V mongolských stepích tento podnebný výkyv způsobil kruté sucho a dal do pohyby Mongoly pod vedením Čingischána.) Na tuto souvislost si vždy vzpomenu při debatách o globálním oteplení. Za prvé nejsme si zcela jisti, ale dost možná tehdy bylo průměrně tepleji než dnes. A navíc nás nutí i k zamyšlení, jestli výkyvy podnebí brát nutně jako zlo, živelnou pohromu. Pro středověkou Evropu tehdy šlo o požehnání.
Ve vývoji hmotné kultury u nás to byl velmi razantní skok. Na druhé souvislosti se už Přemysl podílel – dovedl zemi k politické jednotě a silné centrální vládě. Dynastické propletení s rodem Štaufů (Přemyslův syn Václav I. si vzal za ženu sestřenici Federica – Kunhutu Štaufskou – a tedy např. Přemysl II. byl po otci Přemyslovec, po matce Štauf) způsobilo, že králův dvůr se zaplnil německy mluvícími šlechtici ze všech koutů říše (a domácí šlechta si jim chtěla vyrovnat a podobat), způsobilo skokový nástup německé módy, užívání německého jazyka, a přijali jsme řadu německých právních zvyklostí. Přemysl patřil k těm, kdo důsledně prosazovali nové právo a celkem dobře se mu dařilo krotit šlechtu, která už začínala vystrkovat růžky. Jako zásadní sílu – nejdříve hlavně ekonomickou – uviděl ve městech, a tak podporoval jejich rozvoj. Aby ho urychlil, přizval do země tisíce osadníků ze západu. Čímž nám nechtě připravil budoucí problém se sudetskými Němci – jejich potomky. Nicméně ve středověku by dnešní nacionalisté neuspěli. České země byly vícenárodnostní a fungovalo to. Mimochodem, posledních šest generací přemyslovských panovníků jako svojí mateřštinou hovořilo německy.
Co se ve víru těchto událostí změnilo v Českém království udělením Zlaté bully sicilské? Bez ohledu na listiny, Přemysl velmi významně posílil postavení českého krále v říši. Dále, přestože to už byla teoreticky ohraná písnička, byla definitivně uzákoněna primogenitura a Přemyslovci navždy opustili dávno přežitý stařešinský nástupnický systém. Samotná listina kupodivu českou státnost nezakládala, ani nedeklarovala. To vše už bylo dávno jasné. Dědičnou královskou korunu dostal už Vladislav II., sám Přemysl ji dostal už před Zlatou bullou dvakrát potvrzenou a tou skutečnou autoritou, která České království stabilizovala ve skutečnosti nebyla Zlatá bulla, ale autorita, vojsko (v té době počítané za evropskou elitu) a politické schopnosti Přemysla I.
Ale i to stojí za zmínku. Na začátku 13. století tu bylo politicky silné ekonomicky prosperující království, které se významnou měrou podílelo na celoevropském dění. Žádný mindrák z „malého“ národa. Pojďme se tak na sebe dívat i my dneska.
Napsat komentář