Postpandemický restart
Často čtu vize, jak bude (nebo by měl) vypadat jakýsi postpandemický restart. Spousta lidí uvažuje v intencích, co bude „potom“, až „tohle“ skončí. Jenže velmi pravděpodobně žádné „potom“ nebude. Tohle neskončí. Asi se toho přestaneme tak bát, protože nebude hrozit zahlcení zdravotnického systému, ale nečekejme žádnou oslnivou katarzi podobnou konci války. Tenhle virus tu s námi zůstane, budou přibývat jeho mutace a svět, který jsme znali, už se ve stejné podobě nevrátí.
Nepřijde žádný rychlý, snadný nebo samovolný restart. Nesněme o revolučních změnách. Sněme o proměně, kterou musíme vykonat my sami svou prací a svým úsilím. Postupné proměně plné pokory před hsitorickou zkušeností a odvahou k realizaci změn, které se řadě lidí nemusí vždy líbit.
Na rozdíl od milionářů žijících někde v Emirátech a posílajících nám svoje fantaskní vize, se zkusím držet svého – tedy historie. V historii jsme totiž jako lidstvo nastřádali obrovskou zkušenost a stojí za to mít tu zkušenost na zřeteli. Jak rčení říká Jenom blbec se dvakrát spálí o stejná kamna. A platí to i obráceně – stojí za to všímat si, co se v daném místě a době odehrálo specifického, pokud se tam v nějakém časovém okně dařilo.
Dovolím si nepsat to jako bichli, vynechám příklady (kterých je každému bodu hromada) a nabízím krátký výtah, čím byly specifické státy v dobách, kdy ekonomicky i kulturně prosperovaly:
1. Legislativní systém byl jednoduchý, stabilní a předvídatelný.
Srozumitelný každému, nebyl obtěžkaný záplavou plevele. Nikdo netápal v houštině zákonů, vyhlášek, podvyhlášek a paragrafů.
Zrušme všechna nadbytečná legislativní opatření. To je většinu těch stávajících. Zrušme naprostou většinu regulací – jsou škodlivé. Zjednodušme tím lidem život. Dopřejme lidem svobodu a nesnažme se zákony budovat iluzorní dobro. Protože svoboda je objektivní a absolutní, zatímco dobro je vždy relativní a subjektivní.
2. Vymahatelnost práva byla na vysoké úrovni.
I obyčejný člověk se rychle domohl spravedlnosti a každá lumpárna byla s jistotou rychle potrestána. Přičemž zkušenost ukázala, že nehraje roli výše trestu, ale fakt, že je jasné, že lumpárna bude potrestána. Není zásadní, jak přísné zákony jsou, je zásadní, jak důsledně jsou dodržovány a jejich dodržování vymáháno. Přičemž relativně svobodné prostředí dovoluje zaměřit se na to klíčové a většinou je v něm snazší vymahatelnost práva zaručit.
Náš soudní systém musí být pružný a rychlý. Nedovolme, aby soudní procesy trvaly desítky let. Patří to k tomu nejdůležitějšímu, co musíme se státním aparátem udělat. Nedovolme, aby police byla zahlcena hromadami nesmyslů a byrokracií a chtějme, aby ty důležité věci rychle vyřešila.
3. Daňový systém byl v úspěšných dobách také zcela stabilní, velmi jednoduchý, a daně byly rovné a nízké.
Úspěšný je ten stát, který se stará právě jen o to, kde je nezastupitelný, a to ostatní nechává na svobodě a odpovědnosti občanů. Přebujelý stát s početným úřednictvem, stejně jako progresivní daně vždy vedly ke zhoršení ekonomické situace a postupnému rozkladu, žádný úspěšný stát v historii nežádal nic tak nespravedlivého a neobhajitelného jako daňovou progresi.
Všechny historické úspěšné a prosperující státní útvary vybudovala a udržovala střední třída. Pokaždé, když ekonomické tlaky zničily střední třídu, byl konec celého státu jen otázkou času.
Korupce je všude tam, kde někdo bez osobní ospovědnosti hospodaří s cizími penězi. Jestli se jí chceme zbravit, minimalizujme množství našich peněz, se kterými dovolíme hospodařit státním úředníkům. Není jiný a efektivnější lék proti korupci.
S tím souvisí něco, co historie nezná: Dotace. Pojďme je zrušit. Všechny. Dotace znamená, že stát vezme občanům peníze a nakoupí jim za ně něco, o co sami občané nemají zájem. To je princip dotace. Dotace křiví ekonomické prostředí a dělá ho nespravedlivým. Dotace ve svém principu přináší korupci. Prosperita nevznikne dotacemi. Nechme lidem peníze, ať za ně pořídí to, o co zájem mají. Řada NNO dělá smysluplné a záslužné věci a sehnaly by mecenáše i mimo stát – kdyby stát všechny nevydanil na dřeň. Mnoho jiných NNO se během let změnilo v brutální byznys zasahující do politiky a ovlivňující politiku. Nikým nevolení absolventi marxisticky orientovaných kateder, které jsme v našem vzdělávacím systému připustili, si přisvojují právo řídit naše životy, cenzurovat naše názory, a vychovávat nás – za naše peníze. Vemme jim je. Když říkám žádné dotace, myslím žádné dotace. Žádné dotace politickým neziskovkám, stejně jako žádné „investiční pobídky“ nadnárodním koncernům a holdingům.
Potřebujeme nízké zdanění práce a jednoduché vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Chceme-li předcházet nezaměstnanosti, netrestejme zaměstnavatele za to, že lidem dává práci.
Všechny státy, které jsou nebo byly „ekonomickými tygry“ měly celkové daňové zatížení pod 20% HDP. Dnes náš stát požírá zhruba 35% HDP. Zakotvěme do ústavy 15% jako horní strop. Je to reálné? Ano, je to potřebné, 35% HDP v rukách státu je letenka do třetího světa, znak stagnace. A je jedno, že v tom nejsme sami.
Že jsme v těžké situaci a stát se musí zadlužit, aby mohl rozdávat peníze? Ne. Právě proto, že jsme v těžké situaci, pojďme maximálně osekat výdaje státu a nechme lidem jejich peníze. Pokud stát nebude lidem překážet, lidé se z toho ekonomicky vyhrabou. Současné dění je ukázkou: Důležité věci si lidé musí zařídit sami. Stát a jeho vláda flagrantně selhávají – byť se chlubí úspěchy, pro jejichž dosažení se nepřičili.
4. Kvalitní a svobodný vzdělávací systém.
Všeobecná koedukovaná školní docházka a zákonem zakotvené a státem finančně podpořené povinné školní vzdělávání. Vzdělání je investice naprosto klíčová a rozhodující pro budoucnost země. Nepotřebujeme kariérní řády, superučitele, všemocnou inspekci ani mnoho jiných opatření, které nekorespondují s realitou. Zapomeňme na jednotné školství, jako nemáme jednotné žáky. Potřebujeme jednoduché národní kurikulum – jako široké mantinely, pestrou vzdělávací nabídku a svobodu vedení škol školu opravdu řídit – ať už personálně, vč. mzdové politiky, tak pedagogicky v podobě školního vzdělávacího plánu. A samozřejmě – trvejme důsledně na tom, že náboženství ani politika, stejně jako aktivistické agitace do veřejně financovaných škol nepatří.
Většina škol navíc potřebuje zahodit starý kabát, který školy oblékly v osmnáctém století. Škola se musí změnit. Musí inspirovat, vybízet, podporovat. Dávno nemá funkci informovat, normovat, kontrolovat. Škola 21.století potřebuje zásadní změnu. Žádejme ji od škol, kam chodí naše děti.
5. Podpora vědy a výzkumu.
To je druhá klíčová investice zdravé společnosti. A nemluvím o výzkumu v oblasti gendrových studií. Mluvím především o přírodních vědách a technice a technologiích. To je jeden ze základů naší budoucí prosperity. Neznamená to, že třeba humanitní obory nejsou zapotřebí. Platí to stále víc. Bez masívní podpory našeho vlastního výzkumu nikdy nebudeme prosperující zemí. Všichni by si to měli vylepit nad postel a připomínat před usnutím.
Znamená to, že chceme-li mít příležitost se jim věnovat, musí země prosperovat. Náš život se určitě neomezuje na ekonomickou prosperitu, ale bez ní to nejde. Možná to pro život není podmínka dostašující, ale je to podmínka nutná.
6. Všechny úspěšné státní útvary v historii byly řízeny velmi racionálně,
s chladnou hlavou a velkým výhledem do budoucnosti. Jakmile převážila ideologie nebo operativní management převálcoval dlouhodobý promyšlený státnický výhled, byl to začátek konce. A nemůže to být jinak.
Ukončeme všechny fantasmagorie a chiliastické vize „nového světa“. Vládněme racionálně, nepodléhejme módám, panikám, pseudonáboženským hnutím všech barev.
Ano, mohli bychom hledat další náměty, ale tyhle se opírají o několik tisíc let historické zkušenosti.
Na konec si dovolím si ještě jednu poznámku, která je pro vnímání reality důležitá, i když ji mnoho lidí neuslyší rádo. Ekonomickým lídrem současného světa se stala Čína. Pokud jde o technologie, dýchá na záda bývalému lídrovi – Spojeným státům. Pokud jde o vojenskou sílu – záleží na tom, jaký typ konfliktu připouštíme. Kdyby měla nastat globální rychlá jaderná válka s obrovskými následky, jako nejsilnější by se díky technologickému náskoku stále ukazovaly Spojené státy následované Ruskem a Čínou. Pokud by šlo o dlouhodobější konvenční válku, byla by vítezem Čína. A je jedno, že nám to není sympatické.
Kde je tam pozice Evropy, potažmo Evropské unie? S velkým odstupem na třetím, v případě vojenské síly čtvrtém, místě. Pokud je tu spojenectví v rámci NATO, je bezpečnost Evropy ještě jakž tak zaručena, pokud by vznikl paskvil „Evropská unijní armáda“, oslabil by NATO a bezpečnost Evropy by skončila. Vojenská síla samotného Turecka přitom už dnes předčí sílu „Euroarmády“, o které si někdo sní.
Přičemž vrátíme-li se do ekonomické oblasti, pozice Číny trvale posiluje, zatímce Evropská unie proti předchozím dvěma trvale ztrácí. Nedoháníme, nepředháníme, neprosperujeme. Naopak, měníme se ve skanzen.
A jestli nechceme být jen turistickými průvodci ve skanzenu kdysi prosperujícího kontinentu, potřebujeme současné dění přijmout jako výzvu, příležitost k proměně. Pracné, dlouhodobé a nesnadné. Které politické strany si takový program vezmou za cíl a půjdou za ním?
