Nezabývejme se adopcemi, ale dětmi
Když čtu média, mám pocit, že kolem dětí v ústavech existuje jediný problém – jestli je mohou adoptovat homosexuální páry. A že je tu spousta zlých lidí, kteřá dělají vlny, a chytří hodní progresivní piráti, kteří to konečně dají dohromady. A obojí je lež.
Kolem těch dětí je hlavní problém v dětech v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Adopce jsou až problém návazný. Do kojeňáku nebo děcáku se dětí dostává moc. První, co stojí za zamyšlení, jestli je to správně. Jedna skupina jsou děti, které z nějakých důvodů nemají rodiče, nebo jsou rodiče neschopni se o ně starat (třeba i proto, že jsou ve výkonu trestu). Druhá skupina jsou děti, které tam umístila „sociállka“. Někdy v souladu se zájmem dětí, často jen v souladu s názorem pracovníků úřadu na to, co je „norma“ a vyloženě proti zájmům dotyčných dětí.
Z rodin se odebírá mnoho dětí prostě proto, že rodiče jsou příliš chudí, příliš hloupí nebo zastávají postoje, které se příliš liší od průměru. Všechny tři tyhle důvody jsou podle mě nesprávné a nemravné a státní úředník si jimi honí ego své moci, prosazuje svou představu o „správném“ rodičovství a v zájmu dětí nejedná ani trochu – protože často jde o rodiny sice hodně mimo průměr, ale láskyplné a fungující. Takže chce-li někdo otvírat debatu o adopcích, měl by začít zde. Potřebujeme velmi přísně omezit možnosti odebírání dětí z rodin na situace, které jsou jednoznačné a neoddiskutovatelné. Tahle samotná otázka je na velkou, složitou diskusi. A potřebnou diskusi a potřebné změny v legislativě.
Druhá věc. Adopce je proces byrokraticky absurdně komplikovaný a nepromyšlený. Pokud někdo dneska odloží do babyboxu dítě a já jsem ve frontě čekatele na adopci, dostane se dítě do ústavu a ne ke mně domů. K nám domů si ho můžeme vzít až po řadě měsíců. To je úplně šílené. Několik prvních měsíců života v ústavu dítě nevratně a hluboce poznamená na celý život. Je to zločinné. Jak to, že žádní aktivisté neřeší tohle? Není to tolik cool?
Takže druhá klíčová debata by měla být o nalezení mechanismu, který to celé zrychlí. I kdyby měl být na několik etap, dítě by se k nové rodině mělo dostat velice rychle, v řádu dnů. Vše ostatní by se mělo řešit paralelně a následně.
Děbata o tom, jestli smí adoptovat i homosexuální pár je naprosto zástupná a banální. Aťsi si která strana a její fans říkají, co chtějí. To je ve srovníní s výše uvedeným marginálie na stopadesátém místě v pořadí priorit. Pokud někdo otvírá otázku adopce homosexuály samostatně bez řešení celé problematiky, je prostě docela obyčejný populistický žvanil. Je to až návazná debata, která se dotkne několika jedinců a neřeší systémové problémy špatně napsané legislativy.
V ústavech je mnohonásobný převis dětí, které nikdo nechce, nebo je kvůli právním probémům nemůže adoptovat, zatímco zájemců o adopci dětí je tak málo, že tleskejme každému páru, který se s tím vším jde poprat.
Ano, stát by neměl lidem strkat nos do postele, kdo s kým spí. Ale jestli má mít homosexuální pár nějaké „právo“? Ne. Stejně jako ho nemá mít pár heterosexuální. Práva má v celém tom dění především dítě. Dítě má právo na to, aby mohlo zůstat se svými opravdovými rodiči. Pokud se tam mají vzájemně rádi, mají tam prostě zůstat, i kdyby jejich životní styl byl úředníkům zcela nepochopitelný a nepřátelský. Pokud původní rodina opravdu prokazatelně a zásadně selže, dítě má právo na záskání náhradní rodiny, ve které se mu bude dobře žít a stát je tu jen od toho, aby tento proces pomohl zprostředkovat. Jestli tu rodinu tvoří muž a žena nebo dvě ženy nebo dva muži, ať si si myslím, co chci, není to důležité a pro dítě je klíčové prostě to, že vyroste v rodině a ne v ústavu.
Napsat komentář