Lex Alaricum
Někdy zvaný Lex Visigothorum je hojně uváděný v učebnicích dějepisu práva, ale patří k těm zkušenostem, které bychom si měli připomínat aktuálně.
Vydal ho v roce 506 visigóský král Alaric (Alarich) II. v dnešním Toulousse, kde se tehdy nalézalo hlavní město visigótského království. Tímhle zákonem se snažil jednak vyrovnat svým vzorům – antickým císařům – a hlavně řešit složitý společenský problém. Tu první snahu mu nemějme za pyšnou, byl příslušníkem rodiny Balthů, tedy mj. potomkem slavných vojevůdců a králů Amalaricha a Alaricha. Jeho království čítalo víceméně celý Pyrenejský poloostrov a k tomu území zhruba dnešní Francie – na severu ohraničené řekou Loirou a pokračujícím až do Provance. Na severu sousedilo s královstvím Franků a na východě s královstvím Ostrogótů Alaricova tchána a ochránce Theodoricha. Jeho ambice tedy byla přiměřená moci a postavení.
Lex Alaricum se zřetelně hodně inspiroval různými římskými právními předpisy, ale přesto obsahoval jeden specifický rys, pro který stojí si ho připomínat. Abychom mu porozuměli, přibližme si situaci v Alaricově království: Politickou, hospodářskou i vojenskou moc měli v rukách především Gótové. Ale ti tvořili v obyvatelstvu menšinu. Odhadem kolem jedné pětiny. Čtyři zbývající pětiny byly etnicky také smíšené – šlo hlavně o pořímštělé Galy a usazené Římany. V různých oblastech obohacení o různé další enklávy a kmeny ať germánské, potomky Kartáginců v přístavech, Sefardity rozprášené sem z Izraele, Alany a jiné nomády usazené po Attilově vpádu atd. Ale většinu tvořili Galorománi hovořící latinsky. Gótové hovořili gótsky, ale kdo něco znamenal, samozřejmě také mluvil latinsky. A podobně složité to bylo nábožensky. Gótové totiž vyznávali formu křesťanství, kterému se po jeho šiřiteli říká ariánství, Galorománi se hlásili k proudu, který tehdy už převládl a dnes mu říkáme katolické (všeobecné) křesťanství.
Rozdílů mezi oběma proudy křestanství není mnoho a nechceme-li zapříst náročnou (byť zajímavou) diskusi o podstatě Boží trojice, ztratíme schopnost je odlišit. Dnes bychom nad nimi mávli rukou coby banalitou. Ne tomu tenkrát. Jakkoli „domorodí“ Galorománi a „náplava“ Gótové dokázali jinak víceméně symbioticky koexistovat, byly tu odlišnosti ve zvycích, jazyku i víře. A těch odlišností obratně využíval sousední francký král Chlodovech k tomu, aby splečnost rozlomil, rozeštval – a mohl později královtsví snadno napadnout.
Alaric zkusil napsat zákoník tak, aby zvyky jednotlivých vrstev obyvatel respektoval a co nejvíce jim vyšel vstříc. Když to hodně zjednoduušíme, zákoník pro Góty kodifikoval právo odvozené od starých gótských zvyklostí a zákonů a pro galoromány právo odvozené od práva římského. Tedy žádná rovnost před zákonem, ale každému takové právo, které považuje za své. Podobně s vírou. Jsi-li Gót, koukej respektovat ariánské kněze, jsi-li Galoromán, poslouchej kněze katolické. Právo tedy záviselo na původu, event. náboženské příslušnosti obyvatel. A že nešlo o věc čistě etnickou, ale spíše poiticko-společenskou dokreslují svědectví popisující, jak se chudí Galorománi snažili oblékat jako Gótové a natlačit se tak mezi Góty, zatímco mnozí Gótové se snažili o pravý opak – a tvářili se, že jsou nejpravějšími Římany.
Na první pohled dokonalý základ multikulturní společnosti. Každý mohl žít podle svého.
Výsledek? Ano, očekávatelný. Žádná vzájemná tolerance se nekonala. Jestli to zatím docela fungovalo, nový zákoník věci zkomplikoval a etnicko-náboženské skupiny obyvatel ještě víc postavil proti sobě. Už rok po vydání Lex Alarichum do země vpadli Chlodvíkovi Frankové (pod záminkou osvobození ujařmených Galorománů, jak jinak). Alaric v bitvě, ve které své království bránil, padl, Frankové ovládli Aquitánii a Provence a jedině výprask, který jim připravil Theodorich spěchající Alaricovi na pomoc, zachránil království Visigótů od úplného zániku.
Proč o tom píšu? Lex Alaricum mi vždycky přijde na mysl, kdykoli čtu o snahách respektovat zvyklosti různých menšin, nejlépe nastavením odlišných právních norem, kdy na základě víry platí výjimky z různých zákonů. A nejhůř třeba nápadům, kdy soudy některých evropských zemí přihlížejí k zvyklostem různých etnických skupin, místo aby všem prostě měřily stejně.
Lex Alaricum totiž se všemi jeho důsledky můžeme velmi snadno a rychle zopakovat.
Napsat komentář