Kníže Václav a legenda o světci
Ranými českými dějinami se proplétají dva Václavové. Jeden byl kníže z rodu Přemyslovců, který vládl, moc o něm nevíme, byl zavražděn a zapomenut. Jako pták Fénix se pak narodil Svatý Václav, patron země, který začal žít život legendy, dnes bychom řekli „volně na motivy“ života knížete Václava.
O knížeti Václavu víme vlastně velmi málo. Stejně jako o většině tehdejších panovníků. Několik útržkovitých zpráv v kronice sasského benediktýna Widukina z Corvey, několik archeologických nálezů, několik křížových referencí v jiných kronikách. A pak legendy, ale ty zatím nechme stranou.
V roce 884 na Velké Moravě přijalo křest několik knížat z české kotliny, mezi nimi byl v poznámce na okraji zmíněn Gorevoi. Tedy snad Bořivoj. Bořivoj měl za ženu Ludmilu. Po návratu nechal na svém sídle na Levém Hradišti postavit kostelík a údajně vyhnal pohanské kněze. Po jeho smrti vládl jeho starší syn Spytihněv a pak Syptihněvův bratr Vratislav, který měl ženu Drahomíru.
Jestli byla Drahomíra první, druhá nebo jediná žena Vratislava, to se nikdy nedozvíme. Analogií k chování tehdejších knížat a jejich družiníků máme spíš důvody předpokládat, že Vratislav mohl mít i několik manželek či konkubín souběžně. Nebylo to výjimečné ani o století později. Takže velmi pravděpodobně Drahomíra byla Vratislavovou „favoritkou“ nebo aspoň oficiální manželkou v době Vratislavově smrti. Kupodivu s jistotou vůbec nevíme, jestli Drahomíra byla Václavovou matkou. Možná ano. Byla matkou Boleslava. Ale je také klidně možné, že Václav a Boleslav měli sice společného otce, ale Václav byl dítětem Vratislavovy předchozí manželky. Dokonce ani není vyloučená verze, že prvorozeným – a Drahomířiným synem byl Boleslav, ale ten přišel na svět ještě v době, kdy vládl Spytihněv, tedy nebyl následníkem – a tím se mohl stát až mladší Václav, který se narodil až po smrti Syptihněva a tedy jako následník. Jestli to dnešnímu čtenáři přijde divné, že přece následníkem je prvorozený syn, tak si připomeňme, že v té době se užíval komplikovaný archaický stařešinský následnický systém, podle kterého by se podobné situace takto „divně“ řešit mohly. Jde-li o nejasnosti, jsme ale teprve na začátku.
Nejspíš Vratislav knížecí sídlo definitivně přenesl do Prahy, do hradiště, které tu stálo už dříve, ale bývalo považované za vojensky slabší pevnost než Levý Hradec. Kouzlo Prahy bylo v kvetoucí kupecké osadě na břehu Vltavy a volba sídla v této kupecké osadě byla asi klíčovým důvodem, proč se právě Přemyslovci stali sjednotitelem českých kmenů. Po Vratislavově smrti 920 dva roky jako poručnice vládla Drahomíra, teprve v roce 922 nastoupil na knížecí stolec Václav. Pokud je pravdivé legendami uváděné datum narození 907, bylo mu 15. To je dost málo. Tedy – buď se nenarodil 907 a byl o pár let starší, nebo se muselo stát něco mimořádného, aby se panování chopil už tak mladý.
V legendách se popisuje, jak se předtím vzdělával ve svatém písmu na Budči, jak vykupoval otroky z otroctví, kázal křesťanskou lásku a konal zázraky. Víceméne s klidem to vše můžeme zapomenout. Tedy, chceme-li zůstat v rovině historie. To vše jsou kanonické, dnes bychom řekli „standardizované“ legendy, kterými se musel život dotyčného „vybavit“, měl-li být uznán světcem.
Václav vedl několik úspěšných vojenských konfliktů se svými sousedy. Také víme, že Václav, stejně jako jeho nejbližší rodinní příslušníci, byl aspoň o hlavu vyšší než jejich vrstevníci (v době, kdy průměrný muž měl kolem 160 cm, měřil Václav 185, byl by nadprůměrně vysoký i dnes) a v boji budil mimořádný respekt u svých nepřátel. Přibližně známe hranice Václavova knížectví: Bylo menší než dnešní Střední Čechy. Je zmíněna jeho severní hranice tvořená tokem Labe, na západě víme, že Žatecko už patřilo sousednímu knížeti, na jihu už Příbramsko – Benešovsko patřilo knížatům z rodu Vršovců a na východě už někde na Kolínsku začínala území ovládaná rodem Slavníkovců.
Historicky zajímavý je fakt, že když své sousedy porazil, nepřinutil je, aby ho uznali coby hegemona, v hierarchii výše postaveného knížete, pouze si vynutil postavení „prvního“, nejsilnějšího „z klubu“ kmenových knížat v české kotlině. Za Václava tedy Čechy stále ještě nebyly jednotným státním útvarem s centrální mocí, ale skládačkou zhruba desítky kmenových území, jejichž knížata jednala tu ve shodě, tu v naprosté neshodě, a uplatněn byl vždy názor toho z nich, kdo disponoval největší autoritou – tedy vojenskou silou. A to v té době byl Václav. Mimochodem, z toho jak zcela mimochodem a na okraji byl v souvislosti se křtem na Velké Moravě zmíněn Bořivoj, jako páté dodatečné dopsané jméno k jiným knížatům, se můžeme oprávněně domnívat, že Bořivoj tuto autoritu ještě zdaleka neměl. A tedy museli ji vybojovat buď Spytihněv a Vratislav, anebo právě Václav. A to sporé prameny i legendy vzácně ve shodě podporují. Musel tedy už od mladických let být zkušený, nadaný a úspěšný válečník, žádná modlící se slečinka.
Česká kotlina nikdy nebyla do sebe uzavřeným ghettem. Už od dob římských a později dob stěhování národů jsme naopak vždy byli vtaženi do politických dějů celoevropských. Kroniky naznačují, že Karel Veliký poté, co si podrobil Sasy, si zkusil neúspěšně podrobit i české kmeny (zhruba sto let před dobou knížete Václava). Durynsko mělo statut „marky“, tedy hraničního hrabství, a sídlila tu vojenská jednotka, která byla nazývána „česká legie“. Samozřejmě to nebyla římská legie, ale něco jako stálá vojenská hotovost připravená chránit východní hranici před útoky z české strany. A z toho snadno můžeme interpolovat, že k těm útokům docházelo, byly časté a natolik ničivé, že se vyplatilo kvůli nim zřídit speciální „armádu“. Nad romantickou představou Čechů jakožto „knedlíkového“ národa se můžeme tak zasmát.
Na jihu česká kotlina sousedila s bavorským vévodstvím a Václavův děd i strýc používali volného spojenectví s Bavory jako protiváhu k Velkomoravské říši, jejíž přímou součástí se odmítali stát.
V roce 906 se zhroutila říše velkomoravská a v roce 919 byli poslední potomci Karla Velikého vynecháni při říšské volbě – a za panovníka východofrancké říše byl nejmocnějšími knížaty s právem volby („kurfiřty“) zvolen saský vévoda Jindřich Ptáčník. Jeho protikandidátem a trvalou opozicí byl vévoda bavorský – Arnaulf. Ale toho většina knížat odmítla ze strachu z jeho přílišné moci. Ono pro představu – součástí Bavorska v té době byla i většina současného Rakouska, které až později bylo vyčleněno jako „Východní marka“. V roce 921 Arnaulf konečně Jindřicha uznal za panovníka. A toho roku také Drahomíra nechala zavraždit Ludmilu. Bohužel nevíme, jestli předtím nebo potom. A o rok později Václav vystrnadil Drahomíru víceméně do vyhnanství a ujal se vlády. Souvisely ty události? Zcela nepochybně. Jen nám schází vědomost, jaký kauzální vztah tam byl a jaké byly motivace postav na naší straně hranice. A tedy můžeme vyfabulovat řadu různých romantických a dramatických (a krvavých) příběhů.
Václav se přidal na Jindřichovu stranu a zavázal se mu tributem. Což nebylo nic potupného, tak to chodilo – a tak to chodí dodnes. Dodnes vybírané daně v různé intenzitě stoupají politickou hierarchií vzhůru. Jindřich s vojskem demonstrativně přitáhl k Praze, ale protože s sebou přivezl výtečný dárek, soudíme, že opravdu nešlo o vpád, ale o demonstraci síly – a to možná ani ne tak vůči Václavovi, ale spíš na podporu Václava. Aby ostatní knížata viděla, jaká síla stojí v případě konfliktu za Václavem. Václav byl mladík na prahu dospělosti, Jindřich protřelý politik a válečník, suverén na vrcholu sil. Mít Jindřicha za zády muselo pro Václava znamenat mimořádně efektivní posílení autority.
Václav od Jindřicha dostal fragment kosti svatého Víta, což byl ranně křesťanský světec žijící kdesi na Sicílii a s naší zemí neměl vůbec nic společného. Ale Jindřich s Václavem předvedli akci, kterou by jim dnešní píár specialisté mohli závidět. Na Pražském hradě už samozřejmě kostely (či spíše kostelíky) byly. Nejstarší byl kostelík Panny Marie, jehož zbytky můžeme vidět za sklem, a Václavův otec nechal založit kostel svatého Jiří. Jenže v Čechách jsme neměli draky, které by mohl tento drakobijec klát kopím, zato jsme měli něco jiného:
Na Pražském hradě bývalo po celé pohanské časy místo zvané Žiži, bylo za chórem dnešní katedrály, zhruba v místech, kde stojí dnes kašna. Na něm stál knížecí stolec a nad ním se tyčila socha knížecího patrona – Svantovíta. Tohle pohanské svaté místo mělo velkou tradici a věhlas. A jak to udělat, aby zůstala „bohy posvěcená“ výlučnost a legitimita knížete, a přitom se zbavili pohanských model? Václav s Jindřichem to vyřešili, jen kousek od Žiži nechal Václav postavit mohutnou rotundu zasvěcenou svatému Vítovi, jehož relikvie byly umístěny v oltáři. I kdyby tohle byl jediný Václavův čin, který napomohl šíření křesťanství u nás, stačil by, natolik byl geniální.
V roce 928 se Jindřich s Arnaulfem konečně opravdu spojili proti společnému nepříteli – Maďarům. Možná, že Jindřich Arnaulfovi přiznal jako odstupné za toto spojenectví výnos z tributu od Václava a Václav ho odmítl platit Arnaulfovi, když dohodu měl s Jindřichem, a považoval ji za nepřenosnou. Pak by dávalo nějakou logiku, proč v roce 929 Arnaulf vtrhl do Čech až k Praze. A protože Václav neměl po ruce odpovídající armádu, uznal vítězství Bavorů a víceméně lenní závislost na Bavorsku. Jenže potom, pravděpodobně, uzavřel nějakou zcela jinou dohodu s Jindřichem, na úkor Arnaulfa. Ale to je další z mnoha hypotéz, stavíme si stavbičku z několika útržků a doufáme, že to vše bude nějak pasovat a fungovat.
Co o svatém Václavovi napsali romantičtí falsátoři dějin v 19. století, počínaje Jiráskem a konče Palackým, můžeme klidně úplně zapomenout. Všechny ty stovky hřiven stříbra a volů… jsou nesmysly, které si romantici buď zcela vyucali z prstu, nebo opsali ze zpravidla renesančních kronik a neopírají se o žádná fakta nebo citované prameny.
Ale zpět do 10. století. Václav měl spory s Boleslavem, což byl nejspíš jeho bratr. A ten ho nechal zavraždit. Co bylo předmětem sporu, netušíme. Nějak do toho byla zapletena zahraniční politika – a domníváme se, že zatímco Václav přijal spojenectví s Jindřichem za správné, Boleslav nikoli. Orientace na Jindřicha byla prozíravá a odvážná. Orientace na Bavorsko byla logická. Bavorsko bylo bohatší, kulturnější, rozvinutější. Ale možná tam byl důvod dynastický – Boleslav se mohl v houštině nástupnického práva cítit odstrčen a vnímat sebe jako právoplatného následníka. Je docela možné, že oba Václavovi vrazi byli mladšími Boleslavovými bratry. A dost možná mohl být důvodem zásadní spor o vládnutí uvnitř české kotliny, ke kterému se vrátíme.
Zavraždění knížete Václava je sice historický fakt, ale i zde bojujeme s naprostým nedostatkem věrohodných informací utopených ve spoustě legendistického a pozdějšího kronikářského balastu. Respektive, zde informace už musíme čerpat z legend, které byly napsány účelově, jako podklad pro kanonizaci, až desítky let po události, a dochovaly se navíc jen v ještě mladších opisech, které až na výjimky navíc nemáme ani celé. A jednotlivé legendy nás při bližším prostudování uvádějí ve zmatek, protože informace v nich obsažené se pravidelně vzájemně vyvracejí a obsahují více nelogičností než věrohodných důkazů.
Václav byl zavražděn pravděpodobně v Boleslavi. Pravděpodobně proto, že to koliduje s informací o hranicích Václavova území. Ale budiž, hraniční dvorec mohl stát i na druhém břehu řeky, přestože to není moc logické. Datumy, odkazy na církevní svátky a obřady a různé indicie v kronikách jsou zmatené dokonale. Snažíme-li se zorientovat, musíme vzít na vědomí, že to bylo ještě za starého kalendáře a že církev u nás se alespoň většinou řídila církevním kalendářem a ritem východním, byzantským, a různé svátky podle tehdejší liturgie bývaly situovány na jiná data, než kde je známe dnes. Dříve uváděné letopočty 928 a 929 už historici odsunuli jako málo pravděpodobné a kloní se k roku 935. Anebo 936.
Opustíme-li legendy a zkusíme se držet přísného soudního dokazování, zdá se, že nejpravděpodobnější verzí je tato: V roce 935 ranila mrtvice Jindřicha Ptáčníka, po krátké době na to na ni zemřel. Jinřichův syn Otto I. byl v té době malý chlapeček a na první pohled to vypadalo, že sasská dynastie končí. Tím Václav ztratil osobu klíčovou pro svou politiku a mohl být odstraněn přívrženci bavorské strany, mezi něž mohl patřit Václavův (nejspíš) bratr Boleslav. Pokud je pravdivá tato konstrukce, a zdá se nejpravděpodobnější, dává logiku čas vraždy Václava léto – podzim 936.
Proč rovnou nepíšu datum 28. září? Protože v to datum k vraždě velmi pravděpodobně nedošlo. Když se snažíme jít přísně po všech průkazních indiciích daných dožínkami, církevními svátky atd., zjistíme, že skládáme dohromady množinu podmínek, které nikdy nelze splnit v jeden den a vůbec ne 28.9. Váháme, jestli to bylo někdy v srpnu anebo naopak počátkem listopadu. Datum 28. 9. bylo tedy velmi pravděpodobně zvoleno dodatečně a důvodem bylo, že toto datum bylo z církevního pohledu ještě „volné“, nebylo obsazené jiným světcem. Rodila se legenda, nepsala se historie. A z toho pohledu je tento odskok v datumu zcela nepodstatný.
Nabízí se otázka – měl Václav děti? Jestli platí letopočty 907 a 936, bylo mu v době smrti 29 a bylo by od něj krajně nezodpovědné, kdyby jakožto kníže v té době ještě nebyl ženatý a neměl děti. Tedy, je to pravděpodobné, nejspíš měl ženu (ženy) a minimálně jedno dítě. Někdy se kalkuluje s možností, že legendista Kristián byl jeho synem, v době Václavovy smrti nemluvně. Spíš to není pravděpodobné. Pokud měl Václav syny, bylo by za daných okolností logické, aby je Boleslav nechal povraždit také, protože by trvale ohrožovali jeho i nástupnické právo jeho vlastních synů. Václav mohl mít dcery. A ty by Boleslava neohrožovaly, mohl je provdat za své družiníky či okolní knížata a zavázat si je tak. Ale o tom nic nevíme a nemělo by nás překvapit, že o tom mlčí legendy – z hlediska mýtu bylo žádoucí, aby Václav zemřel jako mladý, bezdětný, sexem „nepošpiněný“ světec žijící jen šířením slova Božího.
Po Václavovi nastoupil vládu Boleslav. Víme, že zpočátku vystupoval proti Ottovi, jenže Otto vyrostl v jednoho z největších středověkých panovníků, nechal se korunovat císařem a založil tak tradici Svaté říše římské, jak bylo jeho císařství později nazváno. A Boleslav pochopil, že bez dobrých vztahů s Ottou to nepůjde. Po několika letech nájezdů do Durynska byl poražen a vzdal to. A mimochodem v roce 955 Boleslav se všemi svými vazaly a vojáky bojoval v bitvě u Lechu na straně Otty. Boleslav do hlavního vojska poslal Ottovi svých asi 1.000 vojáků a sám vedl vedlejší voj, který do Maďarska táhl přes Moravu. Hledíme-li na zprávy z bitvy coby vojáci, zdá se, že Češi hráli v Ottově vojsku velice důležitou úlohu. Pokud jako pomocný kontingent poslal 1.000 vojáků, jeho hlavní šiky měly odhadem 5-10.000 vojáků – a tedy představovaly významnou vojenskou sílu. A umíme si z toho také odvodit, že České knížectví už v desátém století bylo součástí kulturního a politického okruhu „Říše“, ač zde mělo specifické postavení odlišné od jiných říšských vévodství.
Pokud jsem v textu trochu zpochybnil míru náboženského zápalu Václava, proč tedy byl prohlášen za svatého? Mělo to několik velmi prozaických důvodů. Hlavním byl ten, že kromě Ludmily neměli Češi žádného vlastního svatého. Byla tu politická potřeba vytvořit národního světce a patrona. Čeští panovníci potřebovali vlastní na křesťanství navázaný mýtus. A zavražděný Václav byl ideální postavou, která tuto roli mohla naplnit. Kanonizace Václava také byla důležitým aktem ideologicko politického spojenectví mezi Ottonci a Přemyslovci.
No a byl-li Václav světec konající tolik zázraků, Boleslav, jeho vrah, musel být pořádná bestie. Tak jak ho vylíčily legendy. Víceméně všechny legendy kolem kruťáka Boleslava – i ta, jak si nechal stavět „hrad po způsobu římském“ jsou totálními nesmysly a byly sepsány až staletí poté středověkými legendisty. Historické stopy ho totiž líčí úplně jinak. Svou zahraniční politiku, jak jsme zmínili, rychle zkorigoval a přijal kurs nastavený Václavem. Stejně jako Václav podporoval christianizaci. Dokonce do jisté míry to vypadá, že christianizaci oba Přemyslovci použili jako ideový náboj pro odůvodnění své vyvolenosti nad ostatními kmenovými knížaty.
Úplně jinou politiku ovšem odstartoval v oblasti organizace státu. Boleslav utnul koncept kmenových knížectví a začal budovat opravdu centrálně organizovaný stát. Ostatní kmenové náčelníky (pardon knížata) buď zlikvidoval, nebo donutil uznat svou nadřazenost v hierarchii. Tedy nastavil principiálně odlišný vztah, než jaký ještě respektoval Václav. Jestli chceme někoho označit za zakladatele českého státu, nebyl by to Václav, ale Boleslav. Vláda Václava, to jsou stará kmenová knížectví, vláda Boleslava, to je středověký feudální stát, kterému fakticky i právně vládnou Přemyslovci. Vyvraždění Slavníkovců (za Boleslava II., kterému se říká Pobožný) nebo Vršovců (za Boleslava III.) ten proces už jen dovršilo.
Boleslavův přemyslovský stát navíc nebyl nijak malý. Ovládl nejen českou kotlinu, ale i Moravu, větší část Slezska a velkou část budoucí Haliče.
Je to všechno? Mohlo by být. Ale popravdě – nanapadla vás jedna podivnost ve jméně Václav a Boleslav? Vždyť je to totožné jméno jen v jiném slovanském dialektu. Mít jednoho syna Václava a druhého Boleslava, to je stejně praštěné, jako jedné dceři dát jméno Sofie a druhé Žofie., jednu dceru Janu a druhou Johanu, nebo syny Jana a Ivana, Ondřeje a Andrease… Kdo by svým dvěma synům dal stejné jméno?!
Já myslím, že to všechno mohlo být úplně jinak. Že Václav a Boleslav byli totožnou osobou. V jednu chvíli si Václav řekl, že své vládnutí musí zkrátka úplně proměnit a bude nejlepší, když to spojí i se změnou ve jméně. A když se jeho družiníci čílili, že ještě včera to říkal jinak, rozkřikl se na ně „Neodvolávejte se na Václava, Václav je mrtvý, teď vám vládnu jako Boleslav!“ A historický omyl nedozírných následků byl na světě.
Zní to přesvědčivě, co říkáte? V intencích mýtu, kterým celá legenda o svatém Václavovi je, to zdaleka není tak praštěné, jak to na první pohled vypadá.
Napsat komentář