Den kdy začala druhá světová válka
Těch letopočtů najdeme v učebnicích dějepisu několik. Uvádí se den, kdy Německo napadlo Polsko, kdy napadlo Francii, my vnímáme samozřejmě datum mnichovské dohody anebo 15. březen – den vzniku protektorátu. Ale když budeme důslední, uvidíme počátek toho všeho daleko dříve – 7. listopadu 1917.
Že to ještě úplně neskončila válka zvaná první světová? No, samozřejmě, pokud se spokojíme s koukáním na historii v její úrovni vojenských operací a politických událostí, tak ano. Na této úrovni dokonce můžeme říct, že svým způsobem ta první nikdy neskončila, jen na chvíli utichla, probublávala pod pokličkou jako ve špatně odvětraném papiňáku – a pak to bouchlo znovu. Ale není to pravda tak úplně.
Ta první, to byl střet velkých mocností, střet do sebe zahleděných sobeckých nacionalistů, kteří si chtěli jen trochu přerozdělit moc, ale při zachování celého konceptu dosavadního světa, včetně jeho racionální konstrukce i s jejími chybami. Změny, které válka přinesla, politické elity neplánovaly a na začátku války vlastně ani nedohlédly, kam se věci mohou pohnout.
Jenže 7. listopadu propuklo něco principiálně odlišného: O slovo se přihlásilo vizionářství hlásající zničení dosavadní civilizace, touhu položit celou dosavadní historickou zkušenost lidstva na oltář sociálnímu experimentu, který do té doby neměl obdobu. Snad jen velká francouzská revoluce je srovnatelná v odhodlání kompletně vyvraždit vlastní elity (štěstím Francouzů je, že se to nepovedlo zcela). Ale v bolševickém Rusku se to povedlo víceméně kompletně. Vznikl internacionální socialismus.
Carské Rusko bylo nefunkčním mnohonárodnostním státem a v okamžiku zhroucení tohoto státu většina neruských národů zcela předvídatelně vyhlásila nezávislost. A teď stojí za pozornost, co následovalo v období, kterému my, tady ve Střední Evropě zahleděné do poklidu našich kavárniček, říkáme meziválečné:
Začneme tím, že carská rodina byla vyvražděna, stejně jako nebolševičtí politici, kteří nestačili uprchnout do exilu. V roce 1919 vznikla tzv. třetí Kominterna. Politické uskupení, které si předsevzalo zničit demokraticky zvolené vlády i ve zbytku Evropy. Sám Lenin prosazoval její motto Občanská válka, ne občanský mír. Nacionalismus byl nahrazený třídní nenávistí. Principem, který je spolu s třídním bojem za vytvoření diktatury proletariátuneodmyslitelným znakem komunismu. Komunismus neexistuje bez nich, ztratil by to, co ho odlišuje od prosté sociální demokracie.
A kominterna velmi intenzivně zaúřadovala. Uvědomme si, že Německem na přelomu 1919-21 otřáslo několik bolševiky vedených povstání. Pokus o bolševický puč zažilo jak východní Slovensko, tak velká část Maďarska, kde se bolševici po vzoru svých moskevských šéfů snažili zložit místní sovětskou republiku.
Ani ti moskevští nezaháleli – podíváte-li se na dějepisnou mapu v „meziválečném“ období, vidíme, jak čistou vojenskou anekcí přepadala rudá armáda jeden sousední stát za druhým a právo na sebeurčení národů měnila na hromádku roztrhaného papíru. Bolševik napadl a obsadil pobaltské státy, kavkazské státy, Střední Asii, Rumunsko, kterému odebral území dnešní Moldávie. A poslední, jakž takž známá avantýra je přepadení Finska na konci 30tých let. Naopak vlastně úplně zapomenutá je historie, při které se z ruského područí vyvlékalo Polsko, a která skončila až bitvou na Visle, v níž v roce 1921 Polaci statečně odrazili bolševickou armádu od Varšavy a zabránili tak Leninovi, aby Polsko znovu anektoval do nově budovaného soustátí.
První fašistický stát v Evropě vybudoval socialista Mussolini z Itálie. Člověk opírající své postavení o odbory, hlásající revoluci a nastolení vlády dělnictva. S rudými se nerozešel kvůli idejím, ale čistě kvůli neochotě přijímat koncept konstruovaný v Moskvě. Velká část italské veřejnosti ho vítala, jako člověka, který ukončí chaos a zabrání přelití onoho internacionálního socialismu do Itálie. A tak vznikl socialismus nacionální. Byť mnohem pregnantněji ho deklarovali nacisté v Německu. I ve Španělsku fašisté v občanské válce vděčili za podporu velké části společnosti právě obavě z nastolení bolševismu.
Ačkoli se to často říká, nacismus a fašismus nikdy nebyl žádným pravicovým hnutím, natož pravicovým extrémismem. Nebyl protikladem komunismu, ale v oblasti názorů a představ o zařízení světa byl jeho odnoží, myšlenkovým derivátem. Kdyby nebylo komunistismu, nepřišel by fašismus. Od samotného začátku šlo o socialistická hnutí. Stejně jako v případě ruského bolševismu (a v kontrastu se všemi politickými hnutími předchozími) šlo o vizionářské šílenství, pokus řídit společnost inženýrským autoritářským přístupem a prostě předepisovat lidem, co je pro ně dobré.
Období dvacátých a třicátých let nebylo žádným meziválečným obdobím. Bojovalo se zcela otevřeně na mnoha místech Evropy. Nebyl to boj mezi národy, svým způsobem to byla náboženská válka. Bojoval se boj o zachování civilizace. Boj o zachování historické kontinuity proti iracionální představě o novém a lepším světě – ať už pod rudou hvězdou nebo pod svastikou. Boj o to, jestli zůstanou zachované demokratické mechanismy, nebo budou klíčová rozhodnutí projektovat „odborníci“ a ideologové.
Tohle vědomí souvislostí je zcela zásadní pro pochopení celého fenoménu, kterému říkáme „druhá světová válka“. Nerozpoutalo ji hitlerovské Německo ani rozbitím Československa, ani napadením Polska, Ruska nebo Francie. To jen začalo další kolo. Začátkem bylo vztyčení praporu komunismu a deklarování plánu zašlapat do země kohokoli, kdo bude překážet všeobecnému dobru budovanému v zájmu solidární, nové civilizace.
A když jsme hledali začátek tohoto konfliktu, je dobře si i uvědomit, že tahle válka neskončila 8. května 1945, ale nejspíš až o mnoho let později, kdy Ronald Reagan politikou neustupování zlu uzbrojil Sovětský svaz, a v jeho vedení se tou dobou naštěstí objevil Michail Gorbačov, člověk natolik moudrý, že prapor univerzálního dobra svěsil a koncept sovětského soustátí reálně odpískal. Nejspíš říkám proto, že se chvílemi bojím, abychom za pár let neprocitli a neuvědomili si, jak moc jsme se pletli, když jsme válku považovali za skončenou. Protože koncept vynucené solidarity, totálního přerozdělování, sociálního inženýrství, koncept budování nového krásného lepšího světa mnoho politiků zase vytahuje ze zasutých koutů skříní. Ať už mu dávají jakoukoli symboliku a do praporu malují kříže či hvězdy nebo jiná nebeská tělesa.
Původně publikováno na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=365995
Napsat komentář