Jak žili proroci a synové bohů

Třeba takový Mojžíš. Vyrostl na faraonském dvoře, ale necítil se svobodný, protože se musel klanět faraonovi – božstvu. Co na tom, že to byl kluk, se kterým celé dětství vyrůstali jako bratři. Prostě sebral svůj národ a rozhodl se odejít a založit vlastní zemi. Pronásledovali je faraonovi vojáci, sužoval hlad při bloudění pouští, ale Bůh stál při nich a přes nesčetná utrpení a úskoky došli do země, kterou jim předurčil Bůh. Mojžíš se přitom velkého vděku nedočkal, vlastně mu ani nebylo dovoleno zažít si tu katarzi, odměnu, natáhnout se na stará kolena ve vlastní posteli, ve vlastním domě, ve vlastní zemi.

Celoživotní usilování o něco, čeho se nám nakonec nedostane, ale přesto stojí za to o to usilovat kvůli těm, co přijdou po nás.

Vznikl judaismus a v něm jakási esence židovství. Trochu ufňukaný Všichni nám ubližují, ale svobodný, nezlomný a hrdý My to zvládnem. Žádné expanze, žádné šíření víry, prostě Hlavně nás už nechte na pokoji, chceme si žít po svém. Od Mojžíše, přes války s Vespasiánem po dnešek.

Konfucius kdesi v Číně žil úplně jiný život. Vlastně z toho, co víme, asi vlastně strašně nudný, bez zvratů, boje o život, odboje… prostě jen pracoval a přemýšlel a psal. A takové je i náboženství, které poslal do světa. Já vím, mnozí mě dokonce opraví, že to není tak úplně náboženství. Je to úřední návod na život. Všechno je v něm velmi rozumně a spolehlivě popsáno, člověk podle něj bude žít pracovitý život bez velkých zvratů… no prostě stejně jako žil (a jak to považoval za nejlepší) sám Konfucius. A tak samozřejmě své následovníky ovlivňuje dodnes.

Indický princ Siddhārtha Gautama zažil něco úplně jiného. Mohl být slavným válečníkem, milovníkem, člověkem žijící v nekonečném přepychu, kdyby nenašel úplně jiný pohled na život. Vzdal se vášně. Přestal ulpívat na věcech, Našel harmonii. Přestal za důležité považovat hmotný svět a tedy i mnoho s ním spojených aspektů života a oddal se duchovním úvahám, meditacím, cvičením. Našel Boha ve své duši.