Jsou příběhy, které všichni dobře známe. Celé civilizace se nich odvozovaly. Jsou pro nás jistota. Tak to prostě bylo. Pak zjistíme, že řada z nich má víc verzí – a to vlastně velice odlišných. Že kdo ví, jak to vlastně bylo. Jednu takovou verzi příběhu, o kterém jste jistě přesvědčeni, že ho dobře znáte, vám nabízím.

Bůh Člověk, neboli Adam žil v nebi s bohyní Ženou – Evou. Byli nesmrtelní a šťastní.

Zlý bůh Horramu, stvořitel hmotného světa, jim záviděl. Chtěl jejich štěstí a chtěl Evu. Vtělil se tedy do podoby jedovatého hada. Ale věděl, že jen tak se k Adamovi, aby ho mohl uštknout, nedostane. A tak svými jedovými zuby vpravil jed do jablka, protože věděl, že Adam rád jí jablka. Poznání skryté v jablku tím otrávil.

Adam jablko ochutnal, snědl jed, a ten způsobil, že se Adam oddělil od své božské přirozenosti a vtělil se do těla smrtelného člověka. Ztratil svou nesmrtelnost a zapoměl i na svůj božský původ. Stal se vtěleným člověkem uvězněným ve svém těle a odděleným od svého božství.

Když to Eva viděla, snědla zbývající část jablka a sestoupila do hmotného světa s ním.

Tak hada obelstili.

Neztratili svou nesmrtelnost. Přestože jejich těla se stala smrtelnými, přes koloběh narození dalších generací si nesmrtelnost uchovali.

A had zcela neuspěl ani ve své touze zbavit je božství: Sice na něj zapoměli, ale nikdy o něj nepřišli. Zůstala v nich duše, jiskřička božství. Přes kterou se mohou vzpomenout na svou božskou podstatu a být šťastní.

Jestli se vám tahle verze příběhu líbí, musím přiznat, že bohužel nejsem autorem. Je ještě o pár staletí starší než ta, která se dostala do Starého zákona. Byla zapsaná někdy ve 13. století před Kristem v ugaritštině na území dnešní Sýrie. Originální tabulky (vzhledem k situaci můžeme říci naštěstí) odvezli do Amsterdamu archeologové už v roce 1929. Z ugaritštiny ji překládali profesorka Marjo Korpelová a Johannes de Moorz Protestantské teologické univerzity v Amsterdamu.

Tato ugaritská verze přběhu mi velmi dobře sedí do vnímání historie gnóze jako myšlenkového proudu, který se na Blízkém východě vyvíjel a krystalizoval velmi dlouho, nejspíš paralelně s judaismem a později křesťanstvím. Skoro bych řekl, že je starší a komplexnější než Píseň o perle. Umím si i představit možnost, že jádro příběhu Písně o perle je svým způsobem pokračováním příběhu Adama a Evy.

Jestli tuhle verzi znali albigenští, nebo zda opravdu byla zapomenutá celou tu dobu, to nevíme, určitě by se jim líbila také. Protože tenhle příběh je esencí gnóze. Kdo o gnózi nebo víře albigenských nikdy neslyšel, skoro mám pocit, tento příběh stačil, aby se z něj člověk dozvěděl to nejdůležitější; vyznání gnóze v sedmi odstavcích.

(BTW. O albigenských můžete nejen číst, ale si kus jejich příběhu prožít >>)

10611 Celkem čtenářů 6 Dnes čtenářů
https://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/sddefault.jpghttps://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/sddefault-150x150.jpgTomášEsejeHistorieVšechny rubrikyAdam,Albigenští,Bible,Eva,gnóze,UgarituJsou příběhy, které všichni dobře známe. Celé civilizace se nich odvozovaly. Jsou pro nás jistota. Tak to prostě bylo. Pak zjistíme, že řada z nich má víc verzí - a to vlastně velice odlišných. Že kdo ví, jak to vlastně bylo. Jednu takovou verzi příběhu, o kterém jste jistě...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii