Sen o ideální škole

Všimněte si, jak se v našem školství zavádí, ruší, přikazuje, zakazuje, nařizuje… místo aby se umožňovalo, inovovalo, hledalo, podporovalo.

Všimněte si, jak moc se naše společnost změnila za posledních 20 let a jak málo se naše školství změnilo za posledních 200 let. (A nůžky se trvale rozevírají dál.)

Učitelé si zaslouží spravedlivější platy. Ale když se jen přidají peníze do stávajícího systému, a budou se rozdělovat stejně jako dnes, může jich být kolik chce, úroveň škol to nezlepší.

Škrtněme všechny “projekty”, granty, centrálně řízené změny a nápady. Ušetříme spoustu peněz a sil učitelů. Vzdejme ambice rozhodovat to úřednicky s jakkoli nejlepším přesvědčením. Ušetřené peníze dejme rovnou školám. a nechte na ředitelích, ať s nimi hospodaří tak, jak potřebují školy.

Ředitel školy se dnes řídí legislativními předpisy v rozsahu asi 1500 stran, přičemž jejich průměrná životnost mezi různými novelami jsou asi 4 měsíce. Většina z nich je zbytečná, či spíše škodllivá. Školská legislativa potřebuje škrtnout tak asi 3/4 svého rozsahu, a to bez “náhrady” – a v této minimalizované podobě bez dalších pokusů o vylepšování zůstat aspoň deset let.

Dejme ředitelům možnost školy opravdu řídit. Se vším všudy. Jestli myslíme, že ředitelé toho nejsou schopní, tak nemaťme lidi a říkejme té funkci Vyšší školní úředník a školy přejmenujme na Státní vzdělávací úřad. (A pokud máme pocit, že ředitelé se svým vzděláním, zkušenostmi a znalostí problémů přímo ve škole kompetentní nejsou, kde bereme představu, že úředník kdesi mimo školu, bez praxe, bez vzdělání a bez vědomostí tuhle kompetenci má?!)

Děti jsou různé a mají různé vzdělávací potřeby. Nemůžeme je vzdělávat stejně. Nemůžeme po nich chtít, aby všechny šly “správnou vzdělávací cestou”, protože žádná taková platná pro všechny děti z principu neexistuje. Spravedlivé vzdělání není takové, které je pro všechny děti stejné, ale takové, které všem dětem dovolí optimálním způsobem rozvíjet jejich schopnosti a naplní jejich individuální vzdělávací potřeby.

Demokracii nelze naučit zařazením “správného” textu do učebnic pro předmět občanská výchova. Lze jí naučit jen prožitkem, tím, že budou žít a učit se v otevřené participující komunitě školy, tím, že budou moci spoluřídit vlastní vzdělávací cestu a sdílenou komunitu. Pokud školy nebudou participujícími otevřenými komunitami, nemá smysl v nich mluvit o demokracii nebo o výchově k ní.

Názory odborníků se různí, neexistuje nic jako jediný „správný“ názor expertů. Existují jen poznatky zjišťované kognitivní vědou a jejich interpretace. Žádný expert nemá právo řídit vzdělávací cestu dítěte proti vůli a představám jeho rodičů.

Neexistuje žádný jednotný spravedlivý a “správný” test, který by nás opravňoval k tomu řídit podle jeho výsledku osudy dětí. Volbu vzdělávací cesty nechme na rodičích.

Zoufalé je zjištění, že tohle píšu skoro bez změn od roku 1990 a mám pocit, že je to stále nalehavější.

Původně publikováno na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=521755