Všichni lidé jsou v jádru dobří. I Goebbels.
Dočetl jsem článek „Goebbels se zachoval zbaběle,‘ říká jeho sekretářka“ a zaujala mě jedna drobnost – jak sama sebe ta dnes už úctyhodná dáma vnímá. Jako víceméně oběť. Její šéf byl chladný a vypočítavý. Ona sice 1933 vstoupila do NSDAP, ale proč ne? Dělal to každý. A o vraždění Židů nevděla. A vůbec byla jen mladá holka, sice naivní, ale určitě ne „špatná“. Může to vůbec být pravda?
Otázka je, co vůbec znamená pojem „pravda“. To jak se to snad objektivně stalo? Pokud dnes někdo dokáže objektivně říct, proč v roce 33 vstoupil do NSDAP. Nebo je pravda vlastní sebereflexe té paní? A copak její sebereflexe se může lišit od té objektivní reality?
Samozřejmě, nejen že může, ale víceméně je to jisté. Tak totiž funguje lidská psychika. Mozek informace do paměti ukládá vždy v nějakém kontextu a v nějakém výběru. Ukládá to, co považuje za uskladněníhodné. A jak jde čas v nepravidelných intervalech vzpomínku vyvolává, některé její detaily minimalizuje, jiné posiluje, vytváří další asociativní spoje – dráhy, po kterých si informaci zpřístupňuje. To je první klíč k pochopení, proč to tak je.
Druhým klíčem je potřeba lidí vnímat sami sebe pozitivně. Paměť je milosrdná a každý sám sebe potřebuje vnímat pozitivně, jinak by to bylo k nepřežití. Každému vlastnímu, jakkoli účelovému a možná ne zcela férovému jednání, si velmi rychle vytváříme vlastní obraz, legendu. Vybudujeme si vnitří konstrukci odůvodnění, proč právě to jednání, které jsme zvolili, bylo nejlepší možné. A především bylo správné. Každý chce být kladným hrdinou – a proto také ve svém důsledku sám pro sebe kladným hrdinou je. Nikdo ve své vlastní sebereflexi není grázl a zločinec.
Zločinci sami sebe nevnímají jako záporné postavy. Každý má pro sebe velmi vážně míněnou legendu, proč začali (krást, loupit, brát úplatky…) – nejspíš to bylo tlakem okolností a nešlo nic jiného udělat, a každý má velice altruistický a bohulibý záměr. Největší grázlové zpravidla líčí veliké a vznešené sny, které pro lidstvo budou znamenat nesmírné obohacení. Tak velké, že nějaké ty přešlapy cestou nestojí za zapamatování, natož odsudek. K šoku většiny lidí i ty nejděsivější „záporáci“ dějin (Hitler, Stalin, Mao, Pol-Pot…) nejspíš umírali s naprosto čistým svědomím a pocitem, kolik dobrého chtěli udělat. Že by Hitler umíral s čístým svědomím? Sám sebe nahlížející jako na upřímného, pracovitého, čistého, hodného člověka, který sám sebe obětoval pro dobro lidstva? Že se to absolutně rozchází s objektivní realitou, se stoupou, jakou zanechal ve svém okolí? Jenže tu stopu vnímáme my a máme k tomu své důvody. Věřte, že on sám sebe vnímal zcela odlišně. Jako všichni šílení diktátoři, jako gangsteři, šéfové drogových kartelů, úplatní politici, všichni ti, které my považujeme za hrubozrný odpad lidstva.
A zpět k té Goebbelsově sekretářce. Ona o tom v daný moment asi věděla a prostě využívala proudu dění k lehkému způsobu života. Důvodem v danou chvíli jistě byla i úvaha „Když vstoupím do strany, snáz dostanu dobré místo“. Jenže už pár let potom tahle vzpomínka neexistovala. Zůstala vzpomínka, že měla krásné květované šaty a k pohovoru s ní šlo i několik spolužáků ze střední školy, pak šli spolu do parku, bylo slunné odpoledne a jeden z těch mladíků se jí moc líbil. A tak to bylo i s jejími ostatními vzpomínkami. Takže když dneska říká, že o ničem nevěděla, nejspíš to tak dneska doopravdy cítí a „pamatuje“. Byla jenom obyčejná hodná holka, jistě s ohledem na svůj věk naivní, a nic zlého do poslední chvíle netušila. Má čisté svědomí, doopravdy.
Tedy jí odpusťme. A zkusme se zadívat do vlastní sebereflexe, kolik takových drobných úkroků jsme si dávno přetransformovali, racionalizovali, vytvořili k nim svou laskavou legendu? Ale hlavně se nezblázněme. Lidská paměť milosrdná má být záměrně.
Napsat komentář