Můj hrdina nenosil maršálskou uniformu
Rád bych debatu o návratu pomníku Radeckého z roku 1858, či nejspíš jeho repliky, protože Národní muzeum ho na náměstí postavit nechce, rozdělil na několik obsahově jasných témat.
- Kdo byl Radecký
- Kdo byl profesor Holý
- Jaký význam má Malostranské náměstí
- Jak máme s veřejným prostorem zacházet v roce 2026 a proč se nevracet k tomu, jak s ním zacházeli v roce 1858
Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766–1858)
Český šlechtic a rakouský polní maršál. Jeden z nejvýznamnějších vojevůdců habsburské monarchie 19. století. Jako náčelník štábu spojeneckých vojsk knížete Schwarzenberga významně přispěl k přípravě tažení a vítězství nad Napoleonem u Lipska roku 1813. Podílel se tehdy na modernizaci rakouské armády, její taktiky a organizace. Přispěl k vojenské porážce napoleonské Francie a obnovení evropské mocenské rovnováhy. Zda bylo poválečné uspořádání přínosem i pro evropské národy usilující o svobodu, je ovšem jiná otázka.
Pak ale přichází druhá kapitola: Roku 1848 porazil italská vojska u Custozy, roku 1849 u Novary, čímž pomohl zachovat rakouskou nadvládu nad severní Itálií. Jako generální guvernér Lombardsko-benátského království tvrdě potlačoval italské národní hnutí, včetně povstání roku 1853.
Jako vojenský velitel a pozdější generální guvernér nesl přímou odpovědnost za represivní systém, který tu jménem Rakouska nastolil a osobně řídil. Od srpna 1848 do srpna 1849 bylo v Lombardsku-Benátsku vykonáno 961 poprav oběšením nebo zastřelením a vyneseno přibližně 4 000 trestů vězení z politických důvodů. Prováděl rozsáhlou represivní politiku: stanné právo, veřejné tělesné tresty, konfiskace majetku politických odpůrců a emigrantů a zvláštní vojenské soudy. Milánské povstání v únoru 1853 například skončilo zatčením stovek lidí a popravou šestnácti účastníků. Pro Italy není kontroverzní postavou jako u nás třeba Koněv. Je jednoznačně nenáviděným krvavým dobyvatelm, bojujícím proti svobodným Italům. Pomník Radeckého budou Italové (právem) vnímat podobně, jako bychom vnímali pomník Heydrichovi.
Radecký tedy byl schopným vojevůdcem a významným aktérem evropských dějin. Jeho přínos ovšem závisí na tom, zda události hodnotíme z hlediska habsburské monarchie, protinapoleonské koalice, nebo národů, které usilovaly o nezávislost.
Kolika lidem Radecký zachránil nebo zlepšil život? No, může každý posoudit.
Když jsem napsal, že mi dnes nic neříká, myslím to vážně. Je to určitě historická osobnost. Značně kontroverzní. Rozumim, patří k historii a kdyby tam ten pomník stál, nebyl bych tím, kdo by křičel Zbourejte ho. Ale rozhodně patřím k těm, kdo říkají V roce 2026 není žádný důvod mu ho (znova) stavět.
Antonín Holý (1936–2012)
Český chemik světového významu, průkopník antivirových léčiv. Jeho výzkum pomohl zásadně změnit léčbu HIV/AIDS a hepatitidy B a umožnil vznik účinné prevence HIV.
Čím prospěl lidstvu: Jeho objev tenofoviru se stal základem řady léků proti HIV a hepatitidě B, včetně přípravků Viread a Truvada. Tenofovir je rovněž součástí preventivní léčby PrEP, která chrání před nákazou HIV. Další jeho látky, adefovir a cidofovir, našly uplatnění proti hepatitidě B a některým závažným virovým infekcím. Léky vycházející z jeho výzkumu pomohly desítkám milionů lidí po celém světě. Podle různých metodik se uvádí 30-50 milionů lidí, zhruba každý dvoustý člověk na této planetě. Zároveň přinesly české vědě miliardové licenční příjmy, které financují další výzkum – protože veškeré příjmy (v řádech miliard korun), které za tyto objevy získal, přenechal akademii věd.
Jaký význam má Malostranské náměstí
Malostranské náměstí není jen tak nějaké náměstí. Je to jedno z nejprestižnějších a nejviditelnějších míst v Praze. Leží přímo na historické Královské cestě mezi Karlovým mostem a Pražským hradem. Procházejí tudy návštěvníci z celého světa. Pomník, který zde postavíme, není jen připomínkou pro místní obyvatele. Je také sdělením světu, koho si jako společnost vážíme a koho považujeme za hodného mimořádné pocty. To znamená mimořdné. Někoho, koho chceme brát za tu součást naší identity, na kterou jsme hrdí, někoho, jehož přínos není lokální, ale světový.
Pomník není totéž co učebnice dějepisu. V učebnici má Radecký své nezpochybnitelné místo. Ale pomník na jednom z nejprestižnějších náměstí země není jen konstatováním historického významu. Je také výrazem úcty a veřejného ocenění.
Komu patří nejprestižnější místa Prahy?
A právě proto nepovažuji za rovnocenný kompromis návrh, že profesor Antonín Holý může mít pomník někde na Petřinách, zatímco maršál Radecký se musí vrátit na Malostranské náměstí. Nejde o to, že by Petřiny nebyly důstojným místem. Jde o nesrovnatelnou viditelnost a symbolický význam obou lokalit. Kdo prosazuje takové rozdělení, dává podle mého názoru velmi zřetelně najevo své hodnotové priority. Jedno z nejvýznamnějších míst Prahy chce vyhradit vojevůdci, který vítězil ve válkách a potlačoval národní povstání, zatímco vědci, jehož objevy pomohly zachránit miliony lidských životů, by mělo stačit místo daleko od hlavních turistických tras.
Člověk v Londýně, New Yorku nebo Miláně nemusí znát jeho jméno, a přesto mu jeho objev mohl zachránit život. A jeho význam není závislý na národní příslušnosti, politickém přesvědčení ani na tom, kdo vyhrál kterou válku. Ale mně by se líbilo, aby to lidé ze světa po návštěvě Prahy věděli. Rád bych, aby si nás spojovali s lidmi jako byl Holý. Ne Radecký.
Ale vždyť tam Radecký stál!
Častým argumentem zastánců návratu Radeckého pomníku je, že na Malostranském náměstí přece historicky stál. Jenže co z toho vyplývá?
Malostranské náměstí získalo svou základní podobu už při založení Malé Strany roku 1257. Následujících šest století na něm žádný Radeckého pomník nestál. Teprve roku 1858 zde byl odhalen, roku 1919 odstraněn a od té doby uplynulo dalších více než sto let. Z téměř 770 let existence náměstí tak Radeckého pomník zabíral pouhých 61 let. A mimochodem, nestál ani přesně tam, kam se dnes navrhuje jeho návrat.
To, že někde po určitou dobu stával pomník, přece neznamená, že tam musí stát navždy. Veřejný prostor není muzeem všech někdejších politických rozhodnutí. Každá generace má právo rozhodnout, které osobnosti chce připomínat a jaké hodnoty jejich prostřednictvím vyjadřovat. Návrat Radeckého není žádnou historickou nutností ani napravováním nějakého přírodního zákona. Je to nové, současné rozhodnutí. A jako takové si zaslouží novou, současnou diskusi o tom, koho a proč chceme uctívat.
Vážím si významných vojevůdců, ale nemusím je proto považovat za své hrdiny. Umění vyhrávat bitvy totiž ještě není totéž jako schopnost prospět lidstvu. Maršál Radecký pomáhal rozhodovat o tom, kdo bude vládnout v Evropě. Profesor Holý přispěl k tomu, aby miliony lidí mohly žít déle a lépe. A právě v tom je pro mě rozdíl mezi významnou historickou osobností a skutečným hrdinou.
Veřejný prostor 1858 a 2026
Pomník z roku 1858 na náměstí roku 2026
Je tu ještě jeden rozměr, který v debatě o návratu Radeckého pomníku poněkud zaniká. Samotná podoba pomníku.
Sousoší z roku 1858 je typickým monumentálním dílem své doby. Tuny kamene a bronzu, vypjatá gesta, vítězný prapor, maršál vyzdvižený vysoko nad hlavy obyčejných smrtelníků. Celý pomník měřil přes deset metrů. A jako by jeho symbolika nebyla dostatečně výmluvná, bronzové figury byly odlity z děl ukořistěných poraženým Italům.
Je to nepochybně pozoruhodné sochařské dílo. Ale je to také politické poselství své doby. Demonstrace vojenské slávy, velikosti monarchie a moci jejího vojevůdce. Je jedno, zda s tímto poselstvím souhlasíme, nebo ne. Takovou funkci pomník měl. Divák k němu měl vzhlížet, obdivovat, vzdát úctu. Nešlo o to vytvořit příjemné místo pro život, ale o monumentální oslavu moci. Byla to především politická propaganda oslavující sílu habsburské monarchie.
Jenže píše se rok 2026. O veřejném prostoru přemýšlíme jinak než před sto sedmdesáti lety. Chceme náměstí, kde se lidé mohou procházet, posedět, setkávat, kde se dobře cítí. A pokud do takového prostoru umisťujeme připomínku významné osobnosti, můžeme ji pojmout civilněji. Nemusíme ji stavět na nedostupný piedestal. Můžeme ji přivést mezi lidi, ukázat její lidskou tvář, umožnit kolemjdoucím, aby se s ní na okamžik symbolicky setkali.
Tak si ostatně představuji pomník Antonína Holého. Ne jako nadživotního génia, který z výšky shlíží na své obdivovatele, ale jako člověka, vědce, který sedí mezi námi. Ke kterému si můžeme přisednout, kterého se můžeme dotknout, se kterým se mohou vyfotografovat děti. A třeba se potom zeptají, kdo to byl a co dokázal.
Neříkám, že máme ničit staré monumenty nebo že historická sochařská díla nemají svou hodnotu. Radeckého sousoší je právem chráněnou součástí našich uměleckých dějin. Ale jeho hodnota ještě neznamená, že musíme znovu přijmout i jeho původní politickou funkci a způsob, jakým si nárokovalo veřejný prostor.
Nemusíme už stavět pomníky tak, aby se člověk před mocí cítil malý. Můžeme je stavět tak, aby si připomněl, jak velkých věcí dokáže člověk dosáhnout.
Pokud někdo po zvážení všeho uvedeného bude trvat na návratu vojevůdce, který v Itálii masakroval povstalce proti monarchii, holt se míjíme v systému hodnot. Jsem smířený s tím, že ty moje můžou být minoritní a většina si vybere pomník maršála, jehož životní přínos byl nepochybný pro sílu mocnářství, ale pochybný pro lidstvo a postaví se tu bez ohledu na to, že je rok 2026 a navíc nemalá část turistů to bude (právem) vnímat jako facku. Ale jsem přesvědčený o tom, že je to špatně.
Rozhodnutí o způsobu řešení Malostranského náměstí by se mělo změnit a projít širší diskusí a měly by být zváženy všechny aspoekty toho, co a proč rozhodujeme.
