Škola základ života… pokud tedy život plánujete v 18. století
Kdyby bohatství rostlo z krtinců, jsme světová velmoc. Jenže neroste. A tak buď postavíme školství pro 21. a 22. století – nebo zůstaneme zemí, kde největší exportní pecka je Krteček na tričku potištěném v Číně.
Když se u nás mluví o bohatství národa, většina lidí hned myslí na ropu, zlato nebo kobalt. Jenže na mapě světa jsme v tomhle spíš prázdné pole. Ropná pole, abychom si zahráli na šejky? Depak. Diamanty? Maximálně ty umělé v bižuterii. Kobalt? Zapomeň. Když u nás kopnete do země, najdete hlíbu s žížalama, a ty se bohužel na burze neobchodují. Takže buď investujeme do vzdělání – nebo náš největší exportní artikl bude pořád levná práce ve fabrice u pásu a naštvaný Facebook.
Pokud chceme, aby se naše děti měly dobře, máme jedinou šanci: naučit je vydělávat hlavou. A čím tu hlavu naplníme? Knedlíky? Ty jsou skvělé, ale těžko se s nimi staví startupy. Nevim jak vy, já bych preferoval vzdělání.
Omyl číslo jedna: „Až budeme bohatí, budeme investovat do školství.“
Tohle je přesně ten typ věty, která by si zasloužila zarámovat jako exponát v muzeu lidských omylů. To je jako říct: „Až zhubnu, začnu chodit do fitka.“ Nebo: „Až budu umět anglicky, začnu se ji učit.“
Funguje to přesně opačně. Fitko potřebujete, abyste zhubli. Učení potřebujete, abyste se naučili. A vzdělání potřebujete, abyste zbohatli. Pokud čekáme, že nejdřív bohatství spadne z nebe, tak se načekáme… a mezitím nás předběhnou ti, kteří už dávno pochopili, že vzdělání není luxus, ale základ. Vykašleme se na dotace do elektroaut a investume do vzdělání. Fakt, jestli se cítíme chudí a šizení, to nejlepší, co můžem udělat je soustředit se na vzdělání. To platí jak pro Vencu, kterého nástup AI nebo havárie automotive kvůli green dealu připravili o práci, tak pro celou zemi.
Omyl číslo dva: „Školství nefunguje, protože to ti libtardi změnili na cochcárnu! Chce to víc drilu!“
Ano, slyšíme to pořád: „Děti už dneska nic neumí. Za nás se musely biflovat básničky, mandibuly a můj dědeček vrčel zpaměti latinské deklinace!“ Jenže když vám ujíždí vlak, nepomůže, že začnete na nádraží hlasitěji řvát na výpravčího nebo dělat víc kliků. Problém není v tom, že děti neumí básničky. Problém je, že celé školství jede po úplně špatné koleji. Ale úplně. Víc, než si většina lidí vůbec připouští.
Ty koleje položili v 18. století, kdy se věřilo, že ideální občan, teda tehdy poddaný, je ten, co poslušně salutuje, nosí paruku, krasopisně opisuje Vergilia a nikdy nezpochybní autoritu. Tehdy to možná fungovalo. Ale dnes? Dneska by to bylo asi tak praktické, jako kdybychom zrušili metro a místo něj všichni jezdili koňkou.
Naše školství je dinosaurus. Obrovský, těžkopádný a mířící mezi fosilie. No, vlastně ne. On už dávno fosíli je. Společnost ušla 250 let, školství hajá a spinká, maximálně hudruje, proč se to těm parchantům ve škamnách nelíbí. A my místo abychom z něj udělali agilního sokolíka, pořád mu přidáváme větší drápy, případně je nakombinujeme s ploutvema a chobotem, a tvrdíme: „Teď už poletí!“
Jestli mají dnešní školáci uspět v roce 2100, tak jim fakt nepomůže, že se naučí nazpaměť Lermontova, nebo že znají všechny druhy láčkovců. (Ne že by láčkovci nebyli zajímaví tvorové.) Ale zkuste přijít na pracovní pohovor a říct: „Já umím odříkávat z paměti celé logaritmické tabulky a vyjmenuju vám všechny polypy a medúzky.“ Personalista se na vás mile usměje, pak zadá otázku do ChatGPT ten mu během dvou vteřin vyplivne seznam láčkovců i s barevnými obrázky. Vy odcházíte bez práce.
Recepty ze staré školy
Jak se pokusit zajistit úspěch v 22. století pomocí 18. století?
Naučte děti krasopis husím brkem.
Přidejte povinný šerm šavlí. Kdyby se náhodou vrátila napoleonská armáda.
Učte je nazpaměť logaritmy. Kalkulačky jsou stejně jen módní výstřelek.
A hlavně: paruka povinně, jinak dvojka z chování.
Jak z dětí vyrobit poslušné úředníky monarchie
Na každý předmět vyrobte hromadu poznámek k opsání.
Odměňujte za schopnost odříkat text nazpaměť.
Nikdy se neptejte „proč?“ – to je nebezpečná otázka.
A kritické myšlení? To raději ne. Kritické myšlení vede k tomu, že se lidi ptají, proč mají nosit krinolínu.
Funguje to?
Co naopak potřebujeme pro 21. století?
Učit se být sám sebou. Rozumět svým i cizím emocím. (To za nás nebylo, já vim. Proto jsme také patřili ke špičce v počtu dětských sebevražd.)
Učit děti učit se. Trvale, celý život. Protože svět se bude měnit tak rychle, že žádná encyklopedie nebude stačit. Svět encyklopení a naučených informací už skončil a nikdy se nevrátí. Vzdělání není objem informací, je to odhodlání k celoživotní cestě.
Naučit je adaptovat se v tekutém světě. Dnes děláte práci, která zítra neexistuje. Ale místo ní tu bude pět nových, o kterých dnes nemáme tušení. A místo abyste brečeli proč to tak je, prostě se naučíte něco jiného a vyhrnete rukávy. Anebo můžete pojít hlady a nadávat na vládu, samozřejmě.
Naučit je spolupracovat. Protože jestli něco AI neumí, tak to je lidská empatie, humor a schopnost táhnout za jeden provaz (aspoň občas).
Naučit je odhalit lež – ať už na internetu, v supermarketu nebo v projevu politika. Věřte, že to bude jedna z nejcennějších dovedností. Kriticky vyhodnocovat proud informací. A fakt – ani ten za nás nebyl. Vyrostli jsme v daleko jednodušším světě. Jenže je pryč. Tečka.
Já vim, to v tereziánské škole ani za první republiky (což vastně stále byla tereziánská škola) nebylo. On se svět totiž někam pohnul, všimli jste si taky? Náš školský systém si toho už 250 let nevšimnul.
Představte si školu, kde by se řešily problémy: „Jak zjistit, že vám AI lže.“ „Jak poznat, že na druhé straně diskuse nesedí váš oponent, ale robotický trol, který lži mete kadencí namazaného gatlingu?“ Nebo: „Jak vyjednat v týmu řešení, aniž by se všichni rozhádali, Venca s Frantou se zfackovali a Zuzana uraženě práskla dveřma, až se vysypaly skleněné výplně.“ Anebo: „Jak si udržet psychickou pohodu, když vám svět padá na hlavu.“ A na hlavu se vám sesype několikrát za život, to vám garantuju.
Zní to jako sci-fi? Možná. Ale stejně sci-fi by připadalo Františku Josefu I., kdyby viděl, že dneska děti programují robota z lega.
Často slyším povzdech: „Ale vždyť to tak fungovalo dvě stě let!“ Ano, chvíli to fungovalo. Ale víte, co ještě fungovalo dvě stě let? Pouštění žilou. A dneska vás za to doktor akorát zavře. Nebo třeba kouření v porodnicích. Taky fungovalo. Dneska už ne. (Mimochodem to školství už sto let nefunguje a ještě si odmítáme to připustit.)
Prostě některé věci je třeba opustit, i když mají tradici. Tradicí bylo i topení v kamnech petflaškama a upalování kacířů. A dneska? Dneska je tradicí topit internetovými hádkami.
Pokud tedy nechceme, aby naše děti v roce 2100 soutěžily o práci s AI tím, že budou recitovat Vergilia a kreslit logaritmické křivky na pergamen, musíme to změnit. Teď. Protože investovat do vzdělání, až budeme bohatí, je stejné, jako koupit si hasicí přístroj až potom, co vám shoří byt.
Jinak dopadneme tak, že zatímco svět bude létat v robotických dronech a programovat kvantové algoritmy, my budeme pořád cvičit krasopis a těšit se, že jednou v životě uvidíme láčkovce.
