Teritorialita, migrace a boj o zdroje
Člověkovi může na mysli vytanout otázka, není-li, je migrace natolik přirozená, že nemá smysl se nad ní pohoršovat, protože nepřirozený je naopak celý koncept střežených hranic. Jak je to v přírodě a jak to bylo v historii?
Když se na tento fenomén podíváme obecně bez nepotřebných konotací na současné dění, je to úvaha zajímavá. A to přesto, že odpověď mnoho lidí rozesmutní, protože boří jednu představu.
Bavíme se o teritorialitě, jevu, který není vlastní jen lidem, ale týká se celé živočišné říše, tedy i lídí, a překvapivě proniká celou historií.
Aktivní ochrana určitého území (teritoria) před příslušníky stejného druhu je v přírodě notoricky známý jev. S určitými výjimkami druhů a komunit žijících nomádsky (zmíníme později) víceméně platí, že čím vývojově složitější a pokročilejší druh (komunita), tím silnější je teritorialita. Známe ji u ptáků a prakticky u všech savců. U těch, kteří jsou nám blíž, je nejostřeji vyhraněná. Šelmy si své území před cizími jedinci nebo smečkami hájí velmi ostře a pokus o průnik na cizí teritorium končí zcela jednoznačně buď vyhnáním (či zabitím) vetřelce nebo vyhnáním (či smrtí) původního jedince. Zdaleka není pravda, že šelmy zabíjejí jen z hladu. Druhým, stejně četným důvodem, proč šelma zabíjí, je totiž právě narušení jejího teritoria.
Možná si někdo vzpomene, jak se před nějakými lety jakýsi mírně napitý návštěvník ZOO vsadil s kamarády, že vleze do výběhu tygra. Tygr byl evidentně nažraný k puknutí, takže mělo jít o docela bezpečnou věc. Ošetřovatelé za ním chodí také. K hrůze všech přihlížejících tygr unaveně vstal a tohoto vetřelce během prvních pár vteřin bez přemýšlení zabil. Pak se odvalil zpět a pokračoval v trávení a siestě. Nešlo mu o získání potravy, vetřelec ho neohrožoval ani neprovokoval, vlastně nic mu nedělal. Jen narušil jeho teritorium.
Stravovací a životní návyky některých druhů, příp. lidských společenství, jsou z některého pohledu tak náročné, že zdroje jednoduše ovládnutelného a hajitelného teritoria nestačí, a tak komunita musí kočovat a své území stěhovat. A není překvapením, že struktura hodnot i chování takové komunity se v mnoha ohledech značně liší od těch nestěhovavých – a je jedno, o kterém biologickém druhu, případně člověčí společnosti pak mluvíme.
Migrace bývá nejčastěji cyklická, „kruhová“. Někteří ptáci udržují dvě dočasná teritoria, mezi kterými se v průběhu roku stěhují. Nomádi mívají dvě tři pastviště, případně lovecký revír, – někdy víc, a po extenzívním vytěžení zdrojů jednoho zemí se přesouvají na další. Stabilizovaná nomádská societa se pohybuje v uzavřeném kruhu teritorií, společnost nestabilní přeruší cykličnost a přejde k necyklické migraci. Důvodem je většinou nerovnováha mezi počtem jedinců a extenzívně využívanými zdroji dosavadních území.
Nám nejbližší primáti jsou někteří trvale usazení a velmi ostře teritoriální, jiní kočovní a jejich teritorium je dynamické, proměnlivé. Ale i u těch aktuálně obývané území tlupa brání velmi urputně, a boj o území končí nezřídka nejen brutálním výpraskem, ale často smrtí, a nezřídka dokonce následným snězemím vetřelce (anebo původních rezidentů). Ale u šimpanzů si nedělejme nejmenší iluze o shovívavosti a mírumilovnosti. Výjimkou jsou třeba gorily, které jsou nebojovné a vegetariánské, nebo bonobové, kde je ale ona mírnost vymezena především na vztahy uvnitř společenství. (Mimochodem vnitrosociální mírumilovnost bonobů je dána a podmíněna skupinovou dominancí matek. Pokud se kterýkoli samec pokusí uplatnit dominanci, matky se shluknou a pacifikují ho.)
Teritoriální druhy se zpravidla vyznačují trvalými partnerskými vztahy, kočovná společneství volnými. Teritoriální jedinci mívají menší počet potomků a kladou důraz na kvalitu jejich výbavy do života, výchovu, vzdělání, věnují svým potomkům větší energii a zdroje,kočovné druhy a společnství častěji na kvantitu potomků, přičemž se spoléhají na přirozený výběr.
Teritorialita je totiž z vývojového hlediska nesmírně výhodná a užitečná. Smyslem teritoria je zajištění potomků, jedinec ho využívá k zajišťování zdrojů pro své potomky a zajišťováí bezpečného území, obydlí, pro založení potomstva. Na svém teritoriu si vytváří výhodné podmínky pro vychování dalších generací. Teritoriální jedinci mají vyšší šanci na reprodukční úspěch, udržení rodinné linie. Býložravé druhy jsou teritoriální stejně tak, jim území slouží nejen k zajištění otravy, ale i k vytvoření systému skrýší, které je chrání před predací, napadením. Víceméně pro všechny druhy a společnosti platí, že jedinci zcela bez teritoria až na výjimky nepřispívají k existenci příštích generací. Platí to nejen v říši zvířat, ale i u lidí.
Teriitorií je vždy omezený počet a každé teritorium má omezené zdroje. Ovládáním teritoria si jedinec nebo komunita zajišťuje tyto zdroje. Zabrání teritoria jiným jedincem stejného druhu snižuje potenciál přežití původního jedince, skupiny, společnosti. V přírodě nejčastěji noví samci vyženou staré a uplatní svou dominanci vůči jejich samičkám, v lidských společenství si nový kmen, etnikum, societa podrobí tu dosavadní, často také v kombinaci s uchvácením žen, vlastně úplně stejně jako u jiných savců. Ve vnitrodruhové konkurenci tak zákonitě dochází k likvidaci slabších jedinců (komunit), protože jejich teritoria zabírají ti silnější a agresívnější.
Vývojově pokročilejší společnosti přitom dokážou zdroje lépe využít a teritorium jim může posloužit k vytváření lepšího zázemí pro své potomky. A tím lepší budoucnosti vlastního druhu (kmene, národa…). Snadnou matematickou rovnicí dojdeme k tomu, že přirozená teritorialita je autoregulačním opatřením nastavujícím hladinu udržitelnosti. Přemnožení jedinců na určitém území vytváří nerovnováhu mezi zdroji a velikostí společenství, a ta je hybnou silou migrace. Migrace tedy po celou historii a prehistorii vede k ovládnutí území a získání zdrojů na úkor dosavadního společenství. Ať jsou tyto zdroje přírodní (suroviny, loviště, půda, pastviny…) nebo společenské (peníze a životní úroveň generovaná společností), migrace je vždy bojem o zdroje.
Každé teritorium obývá jeden sociální systém (smečka, stádo, tlupa, kmen, stát…). Na jednom obývaném území platí právě jedna dominance, v případě státu, právě jeden právní systém, jeden stát. Pokud kterýkoli z příslušníků říše zvířat zjistí na svém území vetřelce, dojde nejprve ke snaze o jeho vytlačení z teritoria, případně k boji. K potyčkám mezi obyvateli teritorií stejného druhu dochází zejména při vytyčování teritoria. Hranice vymezující teritorium je tedy zcela přirozeným jevem, který prochází nejen celou lidskou historii, ale sahá až k počátkům savců, respektive ještě mnohem dál. Jde o biologicky přirozený a funkční mechanismus. Území bývala vymezená různě – pachovými stopami, výkaly, hraničními kameny, v nejnovější době ploty. Průnik přes tuto hranici po celou tuto několikamilionovou (pre)historii vždy končil střetem a konfliktem, v historickém období válkou.
Ani migrace v historickém období neprobíhaly jinak. Buď byli vetřelci vytlačeni zpět za hranici, nebo hranici pokořili násilím a zákonitě přitom vždy rozložili dosavadní společenské a státní struktury.
Žádný živočišný druh, žádný panovník po celou historii, nepřipustil narušení svého území vetřelci. A pokud ano, bylo to vždy známkou úpadku jeho síly. V přírodě pravidelně platí, že dominantní samec, který je připraven o teritorium, nezanechá potomky, stejně jako společenství, jehož teritorium obsadí někdo jiný. Dobrovolně vyklízejí svá teritoria pouze slabé a nemocné kusy, které vnímají vetřelce jako natolik silného, že obrana teritoria nemůže být úspěšná, a tak se o ni ani nepokusí. Dané kusy hodnotí vlastní dočasné přežití jako důležitější než zachování či udržení potomstva.
Možná se rozhodneme, že jsme lidé, příliš dokonalí a vznešení, než abychom řešili, jak je to v živočišné říši, a příliš povznesení, abychom řešili historii. Protože budoucnost bude úplně nová a nebude mít s minulostí nic společného. Možná ano. Ale na začátku padla úvaha, co je přirozenéa normální. Přirozené je své teritorium a zdroje, které poskytuje, hájit pro vlastní potomky. Rezignace na ně je cokoli, ale není přirozená. Je na nas, jestli ji budeme považovat za nadzemsky božskou, anebo zcela pozemsky domýšlivě hloupou.
Původně publikováno na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=478263
Napsat komentář