Několikrát jsem četl, že naše země potřebuje víc obyvatel, protože nám hrozí pokles počtu populace, což by bylo pro zemi neštěstí. A tak mi to začalo vrtat hlavou.
Nabízí se představa, že vláda usiluje o to, aby se dobře dařilo onomu abstraktnímu území. Pečovat o blaho území státu. Jenže své zástupce nevolí žádné území, volí ho občané na onom území žijící. Vláda neskládá účty ani hoře Říp ani Sněžce, ani Polabské nížině. Skládá účty občanům. Vládě nemá co záležet na tom, co udělá radost Jeseníkům a bude-li Dyje dost šťastná. Vláda se má starat o to, aby šťastní a spokojení byli obyvatelé, kteří tam žijí.

Nechci příliš detailně rozebírat poměrně složitou debatu o tom, co to stát vlastně je, ale aspoň malou odbočku si nemůžeme odpustit. Zvykli jsme si státy spojovat s nějakým grafickým obrázkem na mapě a z toho hodně lidí může získat falešnou představu, že stát rovná se ono území. Jenže tak to není. Stát je společenská entita. Společenství lidí, které spojuje to, že žijí na společném území, respektují shodné základní standardy, z nichž ty zásadní jsou kodifikované právním systémem, a svou svrchovanost zajišťuje státní mocí – politickým systémem, bezpečnostními složkami (armáda, policie), justičním systémem. Stát je také schopný samostatně jednat s jinými státy. Na jednom území může existovat pouze jeden stát. Na území zabraném jedním státem může platit právě jeden právní a politický systém. Dvoukolejnost právního nebo politického systému logicky vždy vede k rozpadu, zániku daného státu.

Pokud se obyvatelstvo jednoho státu rozhodne změnit místo, kde se bude jejich stát rozkládat a na území, které do té doby obývali oni, přijde obyvatelstvo nové, je celkem zřejmé, že to, čemu říkáme stát, nezůstane „ležet“ na místě a vymění se „jen“ obyvatelstvo. Když sáhneme do historie a vybereme si (ne zcela náhodou) období stěhování národů, uvědomíme si, že např. raný stát Langobardů ležel někde v dolním Polabí, pak se Langobardi zvedli a svů stát přesunuli na území cca ČR, přičemž centrum jejich státu bylo nejspíš někde na Jižní Moravě. Ale pak se znovu sebrali a svůj stát přenesli do Severní Itálie (po nich nazývaná Lombardie). Stejně jako Bójové předtím odešli někam do dnešního Švýcarska. A postupně svůj stát u nás vybudovali Slované.

Rozumíme si, že byť na stejném území a z velké míry se shodnými obyvateli, šlo (a dosud jde) o zcela jiný stát, který s předchozím nemá celkem nic společného?

Kdo trochu zná historii, ví, že to ve skutečnosti nebylo tak, že by takoví Bójové nebo Markomani jednoho dne všichni v nějakém pohnutí mysli odešli a Slované vklidu přišli do vyklizeného území. Slované přicházeli ve dvou velkých vlnách, které celkově trvaly zhruba 100 let. Nebyla to (aspoň u nás) velká kořistnická výprava, šlo o v čase velmi zdlouhavá tažení mnoha samostatných proudů bez jednotného vedení, víceméně šlo o kmeny ve velikosti několika vesnic a v počtech pod tisíc příchozích. Na našem území se usazovali postupně a usazovali se do území obývaného tehdy většinovými Galo-Germány.

Dosavadní obyvatelstvo proti nim radikálně nezasáhlo (zdejší státní moc tou dobou byla v rozkladu a neschopná takové akce, ale především Slované u nás nevytvářeli pocit ohrožení) a tak se postupně všechna etnika mísila, nejčastěj každé mělo své vlastní jednobarevné vesnice, ale dle archeologů nebyly neobvyklé ani vesnice vícejazyčné. Někde to celkem fungovalo, ale s tím, jak přicházeli další a další Slované, bylo soužití stále problematičtější a násilnosti častější. Při překročení kritické hranice se velká část původních obyvatel rozhodla svůj stát přestěhovat pryč. Ti, co zůstalli, byli buď pobiti, nebo se (častěji) přizpůsobili. Přijali jazyk a primitivnější právní a hospodářský systém slovanských kmenů.

Možná se ptáte, o jaké počty a poměry obyvatel se jednalo. Historici a archeologové trochu interpolují a není absolutní shoda, ale přibližně – v druhé polovině pátého století, kdy tahle proměna začala, u nás žilo cca 250.000 obyvatel. Během intermezza, kdy k nám svůj stát přestěhovali Langobardi to bylo cca o 100.000 víc. Slovanských příchozích sem dorazilo kolem 50.000, možná trochu víc, a během jejich usazování způsobili odchod cca 50.000 až 100.000 starousedlíků – hlavně jejich elit. Když si to rozložíte v čase – každoročně přišlo několik proudů po několika vesnicích. Ročně tak tisícovka. Některé roky víc, ale nejspíš nikdy víc než třeba 5.000. A jindy třeba několik let nikdo.

Zjednodušeně řečeno – příchozí v době, kdy dosáhli cca 1/6 podílu na celkové populaci, dosáhli toho, že u nás skončil stát galogermánský a byl založen stát slovanský. Dalších zhruba 100 let stačilo k tomu, aby původní obyvatelstvo pozvolným tlakem donutili k dokonalé asimilaci, poslovanštění. Vzpomeňme, že podobně pozvolné bylo osídlení Severní Ameriky Evropany i s dovětkem, že asi dnes nikoho nenapadne uvažovat, že např. v Mexiku zůstal zachován stát Mexiků, i když nese jejich jméno.

Vraťme se ke státu. Naše vláda, dnes stejně jako kdykoli v historii, nemá primární úkol starat se o to, jestli populace stoupá nebo klesá a co je dobré pro „zemi“. Celá tahle úvaha je hnutá od samotného počátku. Neexistuje žádné číslo, které by udávalo „optimální“ počet obyvatel České republiky. Řípu i Beskydům je opravdu jedno, kolik nás je.

Pokračovat ve čtení celého článku na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=468581

594 Celkem čtenářů 6 Dnes čtenářů
AdminMigrační vlnaSekulární společnost a islámSpolečnostVšechny rubrikyspolečnost,stát,teritorialitaNěkolikrát jsem četl, že naše země potřebuje víc obyvatel, protože nám hrozí pokles počtu populace, což by bylo pro zemi neštěstí. A tak mi to začalo vrtat hlavou. Nabízí se představa, že vláda usiluje o to, aby se dobře dařilo onomu abstraktnímu území. Pečovat o blaho území státu. Jenže své...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii