Škola osvícená nebo osvícenská?

Školní docházka u nás byla uzákoněna v roce 1774, prakticky zákon vešel v platnost až následující rok, ale do jeho naplnění ještě zbývala spousta let.

Ono, ne že by u nás před Marií-Terezií školy nebyly. Byly. Jen školní docházka nebyla povinná a školy nebyly řízené centrálně. Předtereziánské školy u nás byly především dvojího druhu – ty první byly školy církevní, ty druhé si zřizovaly obce a svým způsobem bychom je pro srozumitelnost mohly označit za komunitní. Tereziánská reforma přinesla změnu v tom, že školní docházku učinila povinnou a že stát začal centrálně řídit obsah vzdělávání.

Ve skutečnosti to opět bylo trochu jinak – školství kompletně spadalo do kompetence církve a i když v následujících 100 letech přišla řada novel a nových školských zákonů, reálně školství řídila církev vlastně až do roku 1920, kdy byl přijatý školský zákon, který vzdělání učinil sekulárním.

S učiteli to bylo ještě zábavnější, protože stát nechtěl, aby učili tzv. bakaláři, které si do té doby najímaly obce, a na místa učitelů zhusta jmenoval vysloužilé vojáky. Prošli kus světa, měli zkušenost a autoritu a hlavně se tím zabily dvě mouchy jednou ranou – místo důchodu dostali buď trafiku nebo školu. Se mzdou to bylo aspoň zpočátku tak, že nebyli placeni státní pokladnou, ale ti, kteří spadali do katastru příslušné školy, měli předepsáno kolik jakých naturálií mají učiteli přispět. A proč nebyli vhodní ti vzdělaní lidé, ale nahradili je váleční veteráni? Dobrá otázka! Pojďme podívat, jaký měla škola základní účel.

Trochu to vyplývá z okolnosti, proč státem řízené školství vzniklo – Marie-Terezie prohrála válku s Pruskem a tým jejích poradců se snažil analyzovat proč. Inu: Pruští vojáci uměli číst, tedy bylo snazší předávat rozkazy v písemné podobě, a především byli mnohem poslušnější, přesnější, oddanější. Pruští vojáci byli zvyklí nemyslet a přesně vykonat rozkaz. Naučili se to ve státem zřízených školách, které mělo Prusko dříve než my, a které byly esencí drilu. Tedy šlo o to jejich model převzít. Cílem byl poslušný poddaný, který bude navíc umět číst a být případně dobrým vojákem a úředníkem. Žádné velké úvahy o vzdělání, moudru, světlu světa tam nebyly. Nanejvýš názor některých císařovniných poradců, že by tím způsobem mohlo být možné zvýšit ekonomickou sílu mocnářství.

Školní model, který Ignác Felbiger vymyslel a uvedl v život, dané zadání dobře plnil. Opat Felbiger udělal skvělou práci, přesně vyhověl zadání. Je ale na nás, jestli se s těmito cíli ztotožníme i dnes. Protože těžko můžeme pokračovat stejnými nástroji, jít stejnou cestou, a myslet si, že dojdeme k jiným cílům.

Druhá věc je, co se učilo (a učí dodnes) a proč.

Jak jsme uvedli, Felbiger byl (bez ironie) velmi moderní člověk a vybudoval tak moderní vzdělávací model, jak to odpovídalo tehdejšímu poznání věd všeho druhu. Období, ve kterém žil nazýváme osvícenstvím a on byl opravdu osvícenec.

Věda v 18. století byla posedlá kategorizací a klasifikací. V historii jsme zabředli do všech těch středověků a novověků, které si později (opět v souladu s poznáním své doby) překroutil Marx do feudalismů a kapitalismů. Uvědomme si, že až v posledních letech do poznání historiků proniká něco, co se označuje jako „living history“ a jeho průkopníky jsou spíše zapálení amatéři než univerzitní profesoři. A přitom nechme na úvaze každého, co je pro poznání historie důležitější – poznat, jak a čím naši předci doopravdy žili, nebo umět kategorizovat období a vyjmenovat pár letopočtů.

I přírodopis byl fascinován systematikou a tak učebnice od té doby vtloukají žákům do hlavy systematiku. Není ani tak důležité uvažovat v rámci ekosystémů, uvažovat nad funkcemi a podobně, důležité je umět zvíře správně zařadit do řádu a druhu. I všechny další obory. Vzdělání jsme si zaměnili za soubor atomizovaných informací. Přijali jsme představu, že vzdělání je dovedností vyjmenovat a kategorizovat věci. V této felbigerovské, a tedy ani v současné škole, nebylo potřeba rozumět podstatě, důležité bylo umět vyjmenovat a zatřídit.

Jako přímý důsledek takového pohledu na svět a vzdělání vzniklo něco, co dnes funguje jako další nepřekročitelná jistota, bez které podle mnoha lidí nemůže existovat škola – a to rozdělení poznání na předmětya vytvoření skládačky rozvrhu, kdy se jednotlivé předměty důmyslně střídají.

Zcela v duchu osvícenství byl i další aspekt: Tehdejší věda považovala poznání světa za sice dosud ne objevené zcela, nicméně za něco, co je definitivní, konečné a že jeden člověk může celé toto poznání obsáhnout. Míra úspěšnosti vzdělání se odvíjí od toho, jak velký díl tohoto konečného poznání světa umí učitel předat svým žákům. Protože v tehdejším světě byl učitel tím, kdo informace má, žáci ti, kdo je nemají, a proces vzdělání byl chápán jako předání těchto informací. Minulý čas, který používám, přitom ve skutečnosti není tak moc namístě. Tuhle představu o vzdělání má u nás dodnes možná většina populace.

Protože většina populace vyrostla v takové škole a samotný pojem vzdělání nám odjakživa spojovali právě s takovým nazíráním na smysl školy a vzdělání.

Jenže škola bez tohoto systému nejenže existovat může, ona tak existovala celou dobu právě až do oněch osvícenských reforem, ale mnohem lépe odpovídá i tomu, co od vzdělání očekáváme dnes my. Protože věk osvícenství a posedlosti kategorizací je už aspoň sto let pryč.

Že tento model vzdělávání dodnes funguje? Ale on nefunguje! Proběhněte si zprávy v médiích a pláč učitelů nad tím, jak se střetává realita, ve které žijí dnešní žáci, s tereziánským modelem vzdělávání, který se této realitě už sto let přežil. Když si přečtete, jak si učitelé stěžují, že se snaží něco vykládat a žáci mezitím surfují přes telefon nebo tablet, je to jako když se potkají dvě úplně jiné kultury, dvě civilizace vzdálené dvěstě let.

Naše školy jsou katastrofálně neefektivní, nefunkční, jsou to takové odkládárny na děti s tím, že doufáme, že je tam snad moc nedeformují a jako bonus se tam naučí něco smysluplného. Aspoň trochu.

Už na přelomu 19./20. století vystoupila řada psychologů a pedagogů a zkoušeli zavést školy, kde se nepracuje v tomhle systematicky roztříštěném pohledu na svět, ale kde se děti učí vidět svět v jeho komplexnosti. Pro mnohé čtenáře je překvapením, že tyhle školy nekončily neúspěchem, vzniklo několik pedagogických systémů, z nichž některé se rozšířily více, jiné méně, ale žijí a fungují. U nás jsou možná nejznámější školy montessorijské, ale ještě modernější systém zavedl třeba John Dewey a jeho žáci v Daltonské škole.

Já vím, většina lidí o nich nikdy neslyšela, protože u nás má neuvěřitelnou setrvačnost škola vytvořená pro poslušné poddané mocnářství 18. století.

Nebo to vládnoucím elitám vyhovuje?

Nebo to vyhovuje rodičům?

Nebo jsme jen tak nepředstavitelně líní, že se držíme tradice, přestože se přežila už více než před stoletím?

Původně publikováno na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=430769