Iluze světa
Komenský napsal knížku o tom, že svět je složitý labyrint a je obtížné jím projít. Já mám otázku ještě trochu dál. Je ten labyrint vůbec průchozí? A existuje vůbec v té podobě, jak ho celý život vnímáme?
Člověk je většinou zvyklý uvažovat v časově ničím neomezeném horizontu. Neřeší, kolik času na světě má. Prostě spoustu. Nekonečno. Má pocit vlastní nesmrtelnosti. Plánuje si věci tak na tři sta let dopředu. Až do okamžiku, kdy s překvapením zjistí, že tu nebude tři sta let! Že není nesmrtelný! A napadne ho, že to byl pěkný podfuk, proč si to neuměl představit dřív?! Přitom lidské bytí je krátké a neuvěřitelně křehké. Jsme tu dneska. Ale kdoví jak dlouho ještě?
Máme nějaké plány, které by počítaly s touhle konečností? Tušíme, jak bychom se chovali, kdyby ta konečnost byla třeba deset let? Anebo jen rok? A v čem se liší? Je vůbec důležitý ten časový údaj? Protože klíčové je možná jen vědomí, že to není ani třista let natož nekonečno. Ten časový údaj je možná jeden den až x let. Přičemž jeden den je stejně pravděpodobný jako dvě desetiletí. Dokážeme to unést?
Podobné je to, když člověk řeší nějaké náročnější situace. Jsme si jistí, že je vyřeší a dopadne to víceméně „dobře“. I když, co to je, jsme si předem nedefinovali. Ale dopadne to. Přece vždycky to dopadlo. Musí to dopadnout!
Znáte takovou tu ezomoudrost, že nakonec všechno dopadne dobře a jestli to (ještě) nedopadlo dobře, není to konec? Pěkný nesmysl. Vysvětlete to obětem všech těch válek, genocid nebo i je přírodních katastrof. Ne. Věci vůbec nemusí dopadnout dobře. Plány a projekty se nemusí povést. A to i když do toho vložíte všechno, co umíte. Vzpomeňte na Steinbecka a vlak zkažené zeleniny.
Věci „dopadnou dobře“ když se sejde řada okolností
I to, že se věci povedou, jak si přejete, je velice křehké, ošidné a nejisté. A máme v životě „plán B“ pro případ, že se ám ty plány a projekty vystavěné na tři staletí nepovedou a nestihneme je?
A měli bychom je mít?
