Horečka je projevem nemoci, ne příčinou
Všude se píše, jak je u nás na vzestupu extrémismus. Myšleno pravicový a nacionalistický. No ano, nácky a fašisty všeho druhu upřímně nesnáším. Mám chuť dodat: Stejně jako komunisty. Ale budiž. Hrozíme se, jestli se neřítíme do situace obdobné třicátým letům. Vždyť tehdy také pěkný kus Evropy pohltilo hnědé šílenství. Jenže bylo příčinou či důsledkem?
Asi by se to mělo jasněji konstatovat: Meziválečná vlna fašismu a nacismu byla reakcí na bolševickou revoluci v Rusku a vlnu pokusů o bolševické převraty v dalších zemích Evropy. Aniž by mě napadlo špendlíčkem hájit nácky: Strašné nebylo to, že přišli se svými nesmysly. Strašlivými je učinila až masívní podpora veřejnosti. A veřejnost se na jejich stranu přiklonila proto, že mnoho lidí (otázkou je zda správně či chybně) vyhodnotilo fašismus jako menší zlo v porovnání s komunismem. A fér je určitě připomenout i fakt, že zatímco Hitlera můžeme považovat za šílence, od kterého se šílené nápady očekávají jaksi implicitně, nemenší díl odpovědnosti nese politika apeasementu, bez které by Hitler i se svým nacismem neuspěl.
Podpora extrémistů dnes je ve skutečnosti mizivá. Díky popleteným médiím, která jim dávají zcela nepřiměřený prostor, je o nich hodně slyšet. Ale jejich akce jsou zatím naštěstí vždy srazy desítek, v horším případě stovek stále stejných lidí, z nichž část má významné osobnostní problémy a část je má umocněné schopnostem nepřiměřenými ambicemi.
Většinový – zdánlivě správný – postoj je takový, že bychom je měli rozprášit, zakázat, marginalizovat. Co o to. Ale pomůže to doopravdy? Aktivita extrémistů ve společnosti je takovou specifickou horečkou. Je signálem, že kdesi v útrobách je něco velmi v nepořádku a samotné, jakkoli důsledné, rozprášení spolku nácků nic nevyřeší. Dostane-li pacient horečku, nevyléčí ho sražení této horečky. Horečka není příčinou nemoci, ale jejím projevem. Růst hlasitosti křiku nácků je projevem, ne příčinou. Naši soudobí náckové vnímají, že by mohli být vyslyšeni.
Proč je to možné? V celé Evropě jsme příliš nepochopili jednu věc. Když přijdu na návštěvu, nebudu jim čůrat na prkýnko s usměvavým vysvětlením, že doma to tak dělám. Na návštěvě prostě budu respektovat kulturní zvyky pánů domu. Nebudu je přesvědčovat, ať sundají kýčovitou Madonu ze zdi a neukradnu jim kus příboru, jímž budu obědvat. Pokud to udělám, musím počítat s tím, že se mnou pán domu prostě vyrazí dveře – a bude v právu. My jsme si vytvořili mýtus, že kulturu každého ctíme jako cosi nedotknutelného. A s trochu křečovitým úsměvem se tváříme, že milujeme i zvyky, které jsou s naší vlastní kulturou neslučitelné.
Navzdory mnoha ochráncům lidských práv konstatuji: Češi nejsou rasistický národ. Vietnamci a Číňané u nás nebudí nenávist. Rychle se adaptovali na život u nás (umí u nás žít) a rychle se integrovali do naší společnosti (jejich přítomnost nepůsobí společnosti problémy). Nejpočetnější menšinou u nás jsou – troufám si domýšlet – Ukrajinci. Přes velmi odlišné kulturní zázemí, ze kterého přišli, se naprostá většina z nich také velmi rychle začlenila do společnosti. Popravdě řečeno, většiny z nich si hluboce vážím, nehledě na to, že kdesi vykonávají primitivní dělnické práce. Přišli k nám a tvrdě dřou, většinou na pozicích, které Češi odmítli. S romskou menšinou je to ale jinak. Většina našich současných Romů jsou potomci poválečných přistěhovalců ze Slovenska a Balkánu. Většinou se velmi rychle adaptovali na život u nás. Velká část z nich se neintegrovala do naší společnosti. Problémem je, že jejich kultura a tradice jsou v rozporu s kulturou naší. Můžeme si různé věci vysvětlit (neúcta k vlastnictví, neschopnost plánovat, neschopnost o něco systematicky usilovat atd.), ale nemá-li docházet k trvalým a neřešitelným konfliktům, nemůžeme je omlouvat, nebo prostě „vzít na vědomí“. Má-li naše společnost fungovat, musí dojít k posunu z jejich strany. My ho můžeme navrhnout a měli bychom jim při této kulturní proměně pomoci. Ale k této proměně musí dojít.
Někteří zastánci lidských práv mi teď vmetou do tváře, že se snažím Romy asimilovat. Tedy změnit jejich identitu. Ne úplně. Zatímco klidně mohou být bilingvní, mohou chodit oblečeni, jak jim velí jejich estetický cit, mohou provozovat svou hudbu a koneckonců nikdo je nenutí chodit do kanceláře a živit se úředničinou, když k ní nemají předpoklady. Nutné ale je, aby přijali fakt, že každý jsme za svoje štěstí a svojí osobní prosperitu odpovědni sami a nikdo z nás ji nemůže budovat na úkor nebo náklady druhého.
Systém praktických opatření není látkou pro blog. Určitě sem patří zavedení opravdové spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Tzv. pozitivní „diskriminace“ vždy zůstane diskriminací a není o nic méně rasistickou než výkřiky nácků. Určitě sem musí patřit soubor opatření týkající se vzdělání a výchovy. Koncepční, promyšlené, s vědomím, že naše základní školy jsou místem setkávání kultur a ve velkých městech až 1/10 žáků jsou příslušníci různých menšin. Zcela jednoznačně tvrdím, že není možné vytvářet gheta. „Romské“ školy jsou cestou do pekel, jako jí jsou „arabské“ školy na předměstí Paříže či Marseille. Potřebujeme vytvořit na základních školách prostředí, které pomůže integrovat všechny příslušníky naší společnosti bez ohledu na jejich rodinné kulturní zázemí. Je to náročnější, nevěřím, že to lze při současném rovnostářském systému odměňování ve školách, že to lze při současné průměrné mzdě učitele. Vyžaduje to investice do vzdělání, na řadě škol učitelské asistenty, systém volnosčasových aktivit. Škola musí být místem akulturace. Jestli chceme někde pomoci ekonomice a dělat díry do rozpočtu, zapomeňme na „šrotovné“, tato investice do vzdělání je stokrát lepší a vrátí se stokrát víc. Neříkám, že to stačí, ale patří to ke klíčům k řešení probému.
Prvním krokem ale jistě je uvědomit si, že řešením není zametání problému pod koberec, ani sebemrskačské konstatování, že „jsme rasisté“ a „jsme na ně zlí“ a měli bychom se nad sebou zamyslet.
Napsat komentář