Sedmá Vlna

Dotek duhy

99,00 

Dotek duhy – hudba pro cvičení s čakrami

BARVA

Jde o cvičení představivosti. Ale nejen to, nacvičíme si něco mnohem hlubšího a důležitějšího, co nám bude celý život k užitku.

Toto cvičení můžeme provozovat i ve škole, kde nám bude pomáhat učitel, ale nejpříjemnější je zkusit si ho doma, až budeme úplně sami. Tak se totiž budeme moci lépe soustředit. Postupně se budeme „učit“ barvy. Na začátek to budou tři jasné a teplé barvy: ohnivě červená, oranžová a žlutá. Po čase si přidáme další. Nebylo by vhodné snažit se cvičení uspěchat, protože je dobré se do další barvy pouštět až tehdy, když tu předchozí máme skutečně zvládnutou.

Každé naše „barevné“ cvičení by měla předcházet relaxace. Stačí úplně kratičká – nemusí trvat více než pět sekund. Pohodlně se usadíme, zavřeme oči, napneme všechny svaly v těle, pak je uvolníme a uvědomíme si, jaké je příjemné všechno v těle uvolnit a uklidnit. Přestaneme myslet na cokoli kolem nás a budeme se věnovat jen a jen prožitkům z cvičení.

Pár hezkých výletů do jiné dimenze najdete v knížce Králův Havran. Tady jedna „fialová“ na ukázku.

Kategorie: Štítků: , , , ,

Popis produktu

Dotek duhy – hudba pro cvičení s čakrami

BARVA

Jde o cvičení představivosti. Ale nejen to, nacvičíme si něco mnohem hlubšího a důležitějšího, co nám bude celý život k užitku.

Toto cvičení můžeme provozovat i ve škole, kde nám bude pomáhat učitel, ale nejpříjemnější je zkusit si ho doma, až budeme úplně sami. Tak se totiž budeme moci lépe soustředit. Postupně se budeme „učit“ barvy. Na začátek to budou tři jasné a teplé barvy: ohnivě červená, oranžová a žlutá. Po čase si přidáme další. Nebylo by vhodné snažit se cvičení uspěchat, protože je dobré se do další barvy pouštět až tehdy, když tu předchozí máme skutečně zvládnutou.

Každé naše „barevné“ cvičení by měla předcházet relaxace. Stačí úplně kratičká – nemusí trvat více než pět sekund. Pohodlně se usadíme, zavřeme oči, napneme všechny svaly v těle, pak je uvolníme a uvědomíme si, jaké je příjemné všechno v těle uvolnit a uklidnit. Přestaneme myslet na cokoli kolem nás a budeme se věnovat jen a jen prožitkům z cvičení.

1. ČERVENÁ

Před cvičením si připravíme některé pomůcky. V případě červené barvy to bude hřebíček (koření, nikoli ten na zatloukání…) a kazetu s nahrávkou. Pro tentokrát nebudeme příliš vybíraví a ke cvičení si pustíme nějakou temperamentní rytmickou hudbu; může to být i taková hudba, kterou bychom třeba jinak ani neposlouchali, protože by nám přišla přihlouplá. Pro tentokrát to ale nevadí, ba dokonce je to dobře. Potřebujeme jednoduchou svižnou a rytmickou hudbu. (Nikoli rádio! Řeč by nám cvičení úplně pokazila!)

Sedíme tedy na židli, nebo ještě lépe v tureckém sedu na posteli nebo na zemi, zavřeme oči a zcela se uvolníme. Zní nám rytmická hudba a v ruce si rozemneme hřebíček, který příjemně voní, nebo si uděláme voňavý hřebíčkový čaj a soustředíme se na vlastní cvičení:

Přes víčka zavřených očí vidíme všude kolem sebe červenou barvu. (Zpočátku lze konkrétní barvu připomenout i konkrétním předmětem, který tuto barvu má, později si vyvoláváme představu zcela amorfní barvy.) Celý svět kolem vás je teď teplý a červený. Vše kolem je teplé a červené. Máte zavřené oči, ale přesto vidíte červenou barvu. Je vám příjemně teplo. Červená barva je velmi intenzívní a jasná.

Zkusíme si postupně uvědomit kosti ve svém těle, aby nám to šlo lépe, můžeme se zpočátku ohmatat, abychom si jasně uvědomili, kde je máme. I tak počítejme s tím, že tento bod půjde pomalu a budeme ho nacvičovat déle. Zkusme se proto soustředit na místo, kde končí naše páteř – kostrč. Pravděpodobně je to i místo, kde se momentálně dotýkáme podložky. Můžeme si pomoci tak, že několikrát sevřeme hýžďové svaly a pak je opět uvolníme. Nepřestáváme si představovat červenou barvu! Ohnivě červená je i láva, která se přelévá v hlubinách Země. Vše je tam horké a červené. A Země má v těchto místech obrovskou sílu! Vše je tu ohnivě červené, horké a ze všeho přímo dýchá energie. Tu energii můžeme i slyšet znít v rytmu, který nám hraje kazeta a může znít i v temném „úúú“, které si do cvičení můžeme bručet. Vždyť my sami jsme součástí této Země, cítíme, jak do nás odspodu proudí její energie: vstupuje do nás právě kolem kostrče, a pak proudí páteří výš jako míza v kmeni stromu. Jsme Zemí a nosíme v sobě všechnu sílu Země.

Vnímáme rytmus Země, vidíme zcela jasnou ohnivě červenou barvu všude kolem nás, cítíme, že jsme součástí Země a její energie do nás odspodu vstupuje.

Napoprvé nám to půjde pomaleji a budeme muset tu a tam nahlížet do textu, (ve škole nám to ulehčí učitel, který nám pocity pomůže popisovat), postupně to půjde velmi rychle a na celé cvičení nebudeme potřebovat více než pár desítek sekund. U červené barvy zůstaneme aspoň dva měsíce a budeme stále pracovat na tom, abychom její odstín viděli jasněji a energii Země vnímali intenzivněji.

Až nám červená dobře půjde, můžeme si ji spojit s hathajógovým cvikem, který jsme nazvali Mlýnek, a cvičit si ji ráno společně se Mlýnkem.

2. ORANŽOVÁ

Když dokonale „umíme“ červenou, přidáme si oranžovou. K ní si pustíme hudbu zcela odlišnou: Měla by být klidná, příjemná. Měla by uklidňovat jako vodní hladina. Během cvičení můžeme upíjet nějaký dobrý čaj nebo chladivý pomerančový džus; budeme-li cvičit večer a bude-li vidět Měsíc, můžeme se obrátit k němu. Ale bez Měsíce to také půjde – budeme si ho představovat.

Máme zavřené oči, na jazyku si převalujeme čaj, jehož chuť si užíváme (nejde o to se napít, ale pochutnat si na jeho chuti!), posloucháme uklidňující plynoucí vodu a představujeme si Měsíc, který je vlhkým nočním oparem zabarveným do oranžova. Možná si vzpomeneme na sladký a chutný pomeranč – je kulatý a oranžový stejně jako Měsíc a jeho šťáva je stejně příjemná jako měsíční mlha. Postupně si uvědomujeme, že i přes zavřená víčka nevidíme nic jiného než jasnou oranžovou barvu.

Můžeme ústa našpulit do „o“, které je kulaté jako Měsíc v úplňku, a toto „o“ si můžeme potichu broukat, možná ho sami uslyšíme. Sami jsme se postupně stali Měsícem, vše je oranžové a tiše plyne. Soustředíme se na oblast páteře kolem kříže. Cítíme, jak odspodu do nás stoupají očišťující vlhké měsíční paprsky a právě v oblasti kolem kříže se otáčejí dopředu, promývají naše břišní orgány. Cítíme, jak nás uvnitř očišťují a promývají. Je to překvapivě chladivé a příjemné.

Vnímáme, kolik vody naše tělo obsahuje, jak ta voda všechna tiše plyne a odplavuje z nás všechen prach a únavu, vychutnáváme si doušek chladivého čaje na našem jazyku, posloucháme, jak příjemně plyne hudba a jak my Měsíc celí svítíme jasnou oranžovou barvou. Stali jsme se oranžovým Měsícem, jsme plni příjemných prožitků, vychutnáváme si vše, co nám přinášejí naše smysly. Zkusíme si rukama pomalu pohladit obličej a užít si ten příjemný pocit. Můžeme toto pohlazení opakovat, pohladit se v zátylku a pohladit si rukama vzájemně hřbet ruky. Můžeme také cvičit ve dvojici a tyto příjemné hmatové zážitky si zprostředkovat navzájem. Nezapomínejme, že jsme oranžovým Měsícem v mlžném nočním oparu.

3. ŽLUTÁ

Nácvik žluté si necháme na jaro, na pořádné hřejivé Sluníčko. Konečně, proč touto sluneční barvou neoslavit první jarní den 21. 3.? Kromě Sluníčka nám v létě poslouží k inspiraci třeba i pole zralého obilí. Do té doby si můžeme nachystat i vše potřebné: čaj s bergamotovou silicí (tento čaj je velmi osvěžující, a proto ho nebudeme pít před spaním) a hudbu. Není špatné vyzkoušet si žlutou barvu buď večer u ohníčku nebo u krbu. Zkrátka, nebudeme-li si vychutnávat sluneční paprsky, vychutnejme si ohnivé jazýčky. (Samozřejmě nácvik žluté není důvodem k zapálení domu…)

Hudba tentokrát bude hodně temperamentní a rytmická.

Opět se pohodlně usadíme, posloucháme hudbu, usrkáváme horký čaj s bergamotem a představujeme si: Tak, jako je Slunce žluté, tak barva, na kterou se budeme soustřeďovat, je žlutá. Zavřeme oči, vychutnáváme sluneční lázeň a skrz zavřená víčka si představujeme žlutě zářící Slunce. Je horké a obrovské, takže se nám roztahuje přes celý náš obzor a za malou chvíli neuvidíme nic než zářící Slunce.

Také u žluté barvy se zaměříme na jednu oblast ve svém těle: bude to opět kolem páteře, kousek nad křížem, zhruba ve výši žaludku. Ale nyní vnímáme zlaté obrovské ohnivé Slunce. Sami se jím postupně stáváme. Cítíme, jak do nás odspodu proudí jeho energie. Jsme silní jako Slunce, jsme jedineční jako Slunce. Jsme Sluncem v naší Sluneční soustavě. Sluneční energie nám dodává velikou sílu a odvahu. Uvědomujeme si své kvality a hřejivou energii, která se do nás, do celého těla přes místo kolem páteře kus nad křížem rozlévá. Zní temperamentní hudba, vychutnáváme vůni a chuť čaje a celým tělem vnímáme světlo a teplo, ať už přichází ze Slunce, nebo z ohně.

Uvědomujeme si nejen sílu, kterou jako Slunce máme, ale i odpovědnost za svou planetární soustavu. Svět bude pro nás tím, čím jsme my pro něho: Budeme-li mu dávat úsměv, sluneční záři a lidské teplo, bude svět úsměvný, teplý a světlý. Budeme-li ho svými paprsky pálit, bude sežehlý a nevzhledný, přestaneme-li svítit, zmrzne. Svět nám vždy bude vracet to, co do něho pošleme. Sviťme proto do světa svou pozitivní sílu, přátelství a toleranci, bude to krásné místo pro naše Slunce.

Slunce je zlaté a zlaté hřející světlo se rozlévá nyní nejen kolem nás, ale hlavně v nás. Kdykoli si na tento cvik vzpomeneme a v jediném zlomku vteřiny si vyvoláme jím nacvičené pocity, naplní nás toto světlo a pomůže nám překonat vše, čeho se bojíme. Jsme přece Slunce!

4. ZELENÁ

Zelenou si nejsnáze nacvičíme někde uprostřed zeleně – na zahradě, v lese apod. Pokud nemáme tuto možnost, zkusíme to alespoň někde, kde se můžeme květinami obklopit – byť by měly být v truhlících.

Květina nejbližší naší zelené barvě je růže. Můžeme-li cvičit u rozkvetlé vonící růže, je to to nejlepší místo. K cvičení si pustíme příjemnou nevtíravou „lesní“ hudbu. Zelená je barva přírody. Chcete-li si k zelené udělat dobrý čaj, dejte si vlažný japonský zelený čaj, ten je k zelené jako dělaný…

Proto se také usadíme, zahledíme do zeleně listů a poté zavřeme oči. Stále vidíme zeleň kolem sebe. Dokonce té zeleně vnímáme stále víc. Sedíme uprostřed husté zeleně, má nádherně zelené listy a cítíme intenzívní vůni – někdo lesa, jiný růží. Pomalu vdechujeme ten voňavý vzduch a stále více si uvědomujeme, jak celý svět kolem nás splývá v zelené. Postupně přestáváme rozlišovat, co jsou stromy a co listy… Svět kolem nás je zelený. My sami jsme součástí přírody, a proto i my sami začínáme sebe vnímat jako zelenou provoněnou přírodu.

Cítíme, jak naším tělem kolem páteře stoupá cosi z této přírody a ve výši srdce se to rozlévá do našeho těla. Soustřeďme se chvíli na tu oblast, můžeme si ji spojit se srdcem, protože zelená znamená v přírodě život, stejně jako jsme si navykli spojovat srdce s červenou barvou. A my máme vše zelené rádi, protože jsme jeho součástí, a proto vnímáme, jak nás zaplavuje zelená vonící příroda a vstupuje do našeho srdce.

Jsme zcela smířeni s touto zelení a sami se jí cítíme. Pomalu a lehce sepneme ruce a zaměříme se na příjemný dotek dlaní a prstů. Až budeme cvik provádět ve skupince, můžeme si sednout ve dvojicích proti sobě a v tomto bodě své ruce přiložit na ruce toho, kdo sedí proti nám. Spojujeme se, dáváme najevo své souznění. Jsme stejnou zelení, stejnou přírodou a vzájemný dotek je nám příjemný: Nejsme sami na tomto světě, proti nám sedí přítel. A stále vnímáme zelenou barvu, zelená síla přicházející odspoda a rozlévající se kolem našeho srdce nás chrání, dokud si umíme vpustit tento zelený příval do našeho těla, chráníme ho před všemi nemocemi a trápeními. Neznáme strach ani smutek, protože jsme součástí zelené nikdy nekončící přírody.

Nechme si na procvičování a prožívání zelené a lásky, kterou nám otvírá, celý půlrok, teprve pak zkusme další; samozřejmě pokud stále neprožíváme zelenou do všech důsledků a neumíme si s ní spojené prožitky ve zlomku okamžiku při zavření víček prožít, nespěchejme, vše má svůj čas a není důvod cokoli uspěchat. Modrou si zkrátka necháme až po dokonalém zvládnutí zelené.

5. MODRÁ

Budeme nacvičovat jasně modrou. Tak jasnou, jako je letní obloha. Docela dobře si můžeme její nácvik nechat na teplé dny, až si budeme moci lehnout třeba na deku, dívat se na bezoblačnou oblohu a užívat si tohoto pohledu. Pokud si chceme pochutnat i na nějakém dobrém čaji, zkusme to tentokrát s šalvějí (asi ji najdete doma, kloktá se jí při bolestech v krku…), ale i vůně eukalyptu se k modré báječně hodí. I tentokrát se buď necháme unášet zvuky přírody: ševelením potůčku, foukání vánku, křik ptáků, cvrkot cvrčků… Budeme-li cvičit doma, můžeme si pustit desku, na které jsou zvuky přírody nahrané anebo „modrou“ z kazety (CD) Dotek duhy.

Ležíme tedy na zádech a podle okolností posloucháme svět kolem a můžeme si vychutnávat i vůni šalvěje či eukalyptu. Samozřejmě nás unáší nádherná modrá barva oblohy a úžasný prostor, který je všude kolem. Budeme-li modrou cvičit třeba v létě u moře, můžeme si modrou i prostor vychutnat dvojnásob. Zavřeme oči a modrou barvu si stále uvědomujeme. Modrá je barva prostoru. Někdo z nás si možná modrou bude představovat jako stříbřitě modrou, i to je možné.

Vnímáme i příjemnou nadlehčující sílu, která do nás vstupuje dolním koncem těla a kolem krční páteře se do nás rozlévá. Ovšem prostupuje nás celé a skrz naše tělo se rozlévá i dopředu před nás. To místo někde mezi ohryzkem a páteří je jen místem, kudy vyvěrá ven poté, co pronikla a pročistila celé naše tělo. Postupně necítíme svou tíhu a naopak cítíme, jak my sami komunikujeme s prostorem a sami se tím prostorem stáváme.

Protože jsme prostorem, který prostupuje celým světem, musíme si velmi dobře sebe sama uvědomit. Zkoušíme poznat a odhalit nejutajenější součásti svého já a vidět se i z pohledů, které může vidět jen všepronikající prostor, ve který jsme se proměnili. Prostor sám sebe nikdy nemůže ošidit a vůči sobě vždy musí být upřímný. Prostor vidí vše: dobré i zlé. Přitom samozřejmě nepřestáváme vnímat modrou barvu: Je všude kolem nás, a protože jsme modrým prostorem, i my sami jsme modrou barvou. Jsme vánkem, oblohou, jsme vlnkami na mořské hladině – modrý prostor je všude a není nic než modrý prostor.

Prostor není na světě jen tak – sám o sobě a pro sebe. Vše má svůj důvod a každý, včetně prostoru, má na světě své poslání. Jaké je naše poslání? K čemu jsme se narodili? Dokážete jako všepronikající prostor dohlédnout k tomuto tajemství. Dokud neumíte, máte jako modrý všepronikající prostor na čem pracovat. Až se budete umět vypořádat s touto otázkou, můžete začít přemýšlet, jak to, co je ve vás, můžete vyjádřit. Jak si najít cestu, k níž jste se jako prostor narodili.

6. INDIGOVÁ

Indigovou si nechme na teplé jasné letní (srpnové) noci. Třeba na chatě – uděláme si pozdě večer jasmínový (nebo mátový) čaj, zhasneme všechna světla a odejdeme na zahradu, kde si rozprostřeme deku, lehneme na záda a zadíváme se do oblohy plné hvězd a nekonečné černofialové modři. Budeme vnímat dálky a nesmírné množství hvězd, necháme se unášet jejich zdánlivou vibrací, pohybem oblohy i vznešeností, kterou na nás dýchne.

Zavřeme oči a tu krásnou indigovou oblohu si dál budeme jen představovat. Zkusme si představit, že v těle máme malou observatoř a po dlouhém schodišti umístěném v naší páteři jsme na ni vystoupali. Jsme v kopuli (v hlavě), otevřeli jsme si pozorovací okno a jím se díváme ven na oblohu. Že takové okno v hlavě není? Je, že není vidět zvenčí, vůbec nevadí, my o něm víme. Okno v naší kopuli je jedním z našich smyslů. Můžeme jím vnímat nekonečnou hvězdnou oblohu a radovat se z poznání vesmíru.

Po několika pozorováních oblohy budeme z observatoře umět vnímat indigovou noční oblohu plnou hvězd i tehdy, bude-li očím zatažená mraky, a časem dokonce i tehdy, budeme-li ležet v budově a nad hlavou nebudeme mít oblohu, ale strop. My přece víme, že nad mraky i nad stropem ta obloha je, a proto ji můžeme i vidět a radovat se z toho pohledu.

Zkuste o těch dalekých a mnohých nepoznaných světech, které jste viděli, přemýšlet. Jste hvězdáři sledující ze své observatoře uprostřed hlavy indigový nekonečný vesmír. Otevřeli jste si průzor do nekonečna a zkoušíte přijít na podstatu své existence v tomto vesmíru. To není lehký úkol, ale těšte se takovým pozorováním, ne každému se poštěstí dojít schodištěm na nejúžasnější pozorovatelnu světa.

Zkuste si nyní něco ještě skvělejšího: Ze své observatoře půjdeme o poschodí výš. Do patra, které by, logicky vzato, nemělo existovat. Je to patro nad naší hlavou; pojďte:

7. FIALOVÁ

Je to tak, jako byste se ocitli na vrcholku vysoké křišťálové hory; tak vysoké, že je zde již řidší atmosféra a temná čirá fialová obloha nezkalená atmosférou. Je tu nádherné ticho, tak tiché, jak na Zemi dole nikdy nemůže být. Možná vám to na chvilku připadne, jako kdybyste se ocitli v nějakém světě mimo tento svět a celý svět i čas viděli dole.

Rozhlédnete-li se kolem, vidíte celý svět z nesmírné výšky. Detaily se ztrácejí, zato nyní můžete jasně vidět vše podstatné. Vidíte na sebe, na svůj život, své vzpomínky v Memorii i své plány.

Křišťálová hora, na které stojíte, je průzračná a tak čistá, že vlastně ani nemůžete s jistotou říci, že je pod vámi, že nestojíte zcela v prostoru kdesi vysoko ve stratosféře. Konečně máte-li něco křišťálového, zadívejte se před cvičením do jeho průzračnosti. Je to jako byste se právě probudili z dlouhého snu, nebo kdybyste se právě vrátili odněkud z hlubin, nyní stáli doma před svým domem v zahradě na kopci a byli rádi, že nemusíte dýchat smog dole ve městě a poslouchat rámus aut, tramvají, letadel a televizí. Jste zpět ve světě, který je všech rušivých vlivů prost.

I vy zjišťujete, že jste se také ocitli mimo tok času. Je vám vlastně jedno, jestli plyne nebo stojí, protože vy jste na své vysoké hoře tomu všemu vzdáleni. Máte pocit, jako by se vám všechen prostor, čas a hmota staly jen snem, formou vědomí. Jako by jediné, co skutečně existuje, jste byli vy, a ostatní bylo jen vašimi myšlenkami.

Proto také není, odkud by k vám mohly přijít jakékoli nepříjemné myšlenky, představy nebo obavy z budoucnosti: Minulost, přítomnost i budoucnost jste vy. Ve vašich představách se odehrávají různé věci, ale ty nemají možnost vás zasáhnout, protože jsou to jen představy, vy si sníte na vysoké křišťálové hoře.

Chcete-li si stejně jako v předcházejících cvičeních doprovodit cvičení nějakou příjemnou vůní, kupte si kadidlo, jaké se používá třeba v kostele při bohoslužbě, a zapalte si na fialovou a bílou barvu je. Hudbou fialové a bílé je ticho. Nejprůzračnější křišťálové ticho. Můžeme si pomoci tím, že si na uši nasadíme sluchátka a nepustíme do nich žádnou hudbu. Budou nám jen zpočátku pomáhat od zvuků, které přicházejí z okolí a které by naše ticho mohly rušit.

Zkuste se nyní postavit, zavřít oči a celé tělo vystavit proudu bílých paprsků, které na vás jako osvěžující očišťující sprcha dopadají shůry odkudsi z vesmíru. Máte pocit, jako byste se proti proudu těchto paprsků po jejich svazcích mohli vydat neobyčejně lehce nahoru, kamsi do krásných a nepoznaných dálek.

BÍLÁ – ticho po doznění fialové

Bílou barvu jsme si nechali na konec, protože je nejtěžší: kdo si vzpomene na fyziku, jistě bude moci říci, že bílé světlo v sobě obsahuje všechny barvy spektra. Možná, že si vzpomene i na pokus s rozkládáním denního bílého světla pomocí trojbokého hranolu. S naší bílou barvou je to stejné, abychom si ji uměli správně představit, museli jsme se postupně naučit všechny barvy spektra: Vzpomínejte, začali jsme červenou, jejíž energie do nás vstupovala odspodu někde v místech před kostrčí, a pokračovali oranžovou, žlutou, zelenou, přes modrou, indigovou až k fialové. Celé barevné spektrum. Každá barva si v nás obsadila své místo, každá barva měla svůj tón a řadu pocitů, které jsme si s ní spojili. Při představě bílé to vše využijeme. Zkusíme totiž před sebou rozsvítit všechny nacvičené barvy současně.

Respektive zkusíme je odspodu rozsvěcet jednu po druhé. Rozsvítíme červenou a vybavíme si všechny pocity červené. Necháme ji v sobě svítit a do ní rozsvítíme oranžovou a představíme si všechny pocity nacvičené s oranžovou. Tak budeme pokračovat, až nám bude svítit všech sedm barev současně. Tehdy si uvědomíme, že před sebou vidíme bílou barvu. Nic než čistě bílou barvu, která nám vznikla součtem všech barev spektra. Bílá je barva čistoty a dokonalosti. K bílé barvě si nemusíme, dokonce ani nemůžeme vybavovat nějaké pocity. Bílá barva se nám spojuje se všemi krásnými pocity, které jsme si již nacvičili.

Řadě z vás se to možná dlouhou dobu nepodaří. Každopádně to nepůjde dřív, než budeme mít dokonale zvládnuté všechny předcházející barvy.

Co jsme se při nácviku barev naučili? Každému tato cvičení během uplynulých čtyř let dala jistě něco jiného. Zkuste si každý za sebe několik podstatných přínosů cvičení s barvami napsat:

 

Pár hezkých výletů do jiné dimenze najdete v knížce Králův Havran. Tady jedna „fialová“ na ukázku.

Na obloze svítil obrovský kulatý stříbrný měsíc a kolem něj se chvěly tisíce hvězd. Byla černočerná noc.

Tualu brouzdal bosé nohy ve vysoké trávě a kochal se jemným dotekem stříbřité rosy. Lukarkrfer šla jen kousek vedle něho a Měsícem protkané kapičky, které ji studily do chodidel, si užívala právě tak.

Pak vešli mezi stromy a procházeli řídkým lesíkem. Nespěchali, šli pomalu a hladili cestou snad každý strom.

Ale za malou chvilkou lesík zmizel a byli opět na louce, která po pravé straně ustupovala někam dolů ze svahu.

Mohlo být tak půl čtvrté ráno.

Došli na malý plácek.

Věci si odložili na zem a posadili se vedle sebe.

Jen kousek od nich se svah dolů měnil v příkrý sráz protkaný temnými žilami skály.

Bylo odtud vidět do černofialových dálek, v noční tmě jakoby nekonečných.

Zdálo se, že plácek je vystrčený na veliké křišťálové hoře vznášející se v temně fialovém nekonečnu. V nedohledné prázdnotě, kde není žádný vzduch, který by mohl kalit pohled, kde je naprosté ticho, protože sem nedostoupí žádný zvuk ze světa dole.

Celý svět byl někde nekonečně hluboko. A přesto právě zde oba měli pocit, že ho kdykoli mohou vidět i se všemi detaily.

Skoro pochybovali, jestli vůbec na nějakém plácku sedí. Jestli tam pod nimi vůbec něco hmatatelného je, jestli neplují prostorem prosti zemské tíhy. Svět byl přitom zvláštně průzračný, ostře vykrojený, jako jeden jediný rostlý horský křišťál.

Jako by to bylo místo a okamžik mimo tok času. A bylo jedno, jestli stojí nebo ubíhá, protože oni dva byli tomu všemu nepodstatnému vzdáleni. Svět se stal jen formou vědomí. A bez velké námahy se ho vzdali. Jediné, co zbylo, byli oni dva. Oni dva, splývající v jedinou Božskou jiskru. Vše ostatní bylo jen jejich myšlenkou.

Nic jiného neexistovalo.

Žádný zvuk hmotného světa neexistoval.

Ani pohyb, ani dotek.

Svět ještě nebyl stvořen.

Má-li se tak stát, udělají to oni dva.

Nejsou, nebudou, a nikdy nebyli objektem stvoření. Jsou věčnými Stvořiteli světa.

Minulost, přítomnost i budoucnost jsou oni.

Bůh.

Tou nekonečnou tmou k nim splývalo průzračné a uklidňující stříbrné světlo Měsíce.

Lehli si do studící trávy a nechali stříbrný dech Měsíce prostupovat svým tělem od chodidel k hlavě.

Vznesli se a jejich těla zůstala nekonečně daleko, na Zemi.

Více než hodinu létali prostorem bez barvy a zvuku. Prostorem prostým vší existence; naplňovali ho zářícím světlem, ve které se proměnili.

Když první ptáci uvítali blednutí oblohy, byli již zpátky. Seděli na okraji srázu a těšili se z výhledu na východ.

Dole pluly mraky.

Valily se ke svahu a plazily se po jeho kůži někam pryč; jejich plácek obcházely.

Tualu i Lukarkrfer nehnutě zírali na ten zázrak. Lukarkrfer se o něho opřela a oba tak dobře vnímali i lidské teplo toho druhého.

S povděkem, protože vzduch byl studený, jasný a ostrý. Nevybíral si.

Dole pluly mraky…

Dlouho a dlouho.

Zářily sytou bílou barvou a vycházející Slunce je pak změnilo v oslňující plochu svítící jako čerstvě napadlý sníh. A pak začaly mizet a Slunce rychle stoupalo vzhůru.

Za chvíli po nich nic nezbylo. Obloha byla sytě modrá a kralovalo jí horké Slunce.

A svět už tam zase byl.

Byl tam dole, ubíhal do nedohledna, ze svahu dolů a ještě dolů a daleko a stále dolů, a pak se proměnil v široké pláně, na kterých vesnice nebyly větší než malé skvrnky, které jste poznali jen podle jiné barvy, když pole vystřídala louky a háje… a pak bylo moře.

Stejně sytě modré jako obloha.

Ubíhalo až k obzoru.

Bylo ráno.

Pár dalších hezkých výletů do jiné dimenze najdete v knížce Králův Havran.

121 Celkem čtenářů 3 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/08/dotek-duhy.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/08/dotek-duhy-150x150.jpgAdminDotek duhy - hudba pro cvičení s čakrami BARVA Jde o cvičení představivosti. Ale nejen to, nacvičíme si něco mnohem hlubšího a důležitějšího, co nám bude celý život k užitku. Toto cvičení můžeme provozovat i ve škole, kde nám bude pomáhat učitel, ale nejpříjemnější je zkusit si ho doma, až budeme úplně...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí “Dotek duhy”

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

83 − = 73